Ve čtyři hodiny ráno 30. března 1867 došlo ve Washingtonu k podpisu dohody, která významně změnila mapu světa. Americký ministr zahraničí William Seward a vyslanec ruského cara Eduard de Stoeckl uzavřeli vyjednávání o prodeji takzvané Ruské Ameriky, dnešní Aljašky.
Do carské pokladny díky tomu přiteklo 7,2 milionu dolarů. V dnešní měně by to bylo přibližně 123 milionů, tedy něco přes tři miliardy korun, což je asi třikrát méně, než kolik Česká republika vydává každý rok na aktivní politiku zaměstnanosti. Hypoteticky by si tak při jednoleté pauze této podpory mohli Češi koupit tři Aljašky. Přitom její rozloha činí něco přes jeden a půl milionu kilometrů čtverečních, čímž by se do ní Česko vešlo asi tak dvacetkrát.
Nicméně vše je třeba zasadit do náležitých souvislostí. Aljaška v té době byla víceméně neprobádané, neosídlené a nehostinné území, kterého se carská říše zmocnila na základě vybudování několika obchodních stanic pro výkup kožešin od domorodců.
Ruskou Ameriku založil dánský mořeplavec v ruských službách Vitus Bering o století dříve. V roce 1867 měla Aljaška přibližně 32 tisíc obyvatel, z toho bylo celých 430 Evropanů. Rusko se Aljašky zbavilo z poměrně pragmatických důvodů. Prvním byly peníze, druhým obtížná možnost teritorium vojensky bránit. Ovšem nikoli vůči Američanům, nýbrž tehdejší námořní mocnosti číslo jedna Britům. Obava byla umocněna začleněním Britské Kolumbie do korunní kolonie Kanady, čímž se Britové stali přímými sousedy Rusů.
USA byly mocností na vzestupu a dohoda o prodeji měla jak vybalancovat vliv Britů, tak do budoucna bránit všem potenciálním konfliktům. Proto také car za dobré služby vyplácel Stoecklovi doživotní rentu šest tisíc dolarů.
Američané pro nové území zvolili aleutský název Aljaška a těšili se ze „zahrady polárního medvěda“, jak o něm psali tehdejší posměváčci. To se změnilo nejpozději s vypuknutím zlaté horečky na Klondiku. Za samostatný stát Unie byla přijata v roce 1959 a dnes má tento největší stát necelých 750 tisíc obyvatel.
