Bratři Mojmír a František Stránští od České Třebové se k vývoji svého dopravního prostředku dostali díky motocyklu, respektive kvůli nepohodlí, které přinášela jízda v sedle za špatného počasí. „Já když jedu a začne pršet, člověče, to stojí za houby. Jedu do Plzně 300 kilometrů, během kterých musím celou dobu držet řídítka, nemohu je ani na chvíli pustit. Potřeboval bych vymyslet stroj, aby na mě nepršelo a mohl si od držení řídítek odpočinout,“ popsal prý svému sourozenci motivaci k vývoji tříkolky starší František.
Kára na ose
První „káru na ose“ - odtud původní název tříkolek Oskar - dali dohromady v roce 1943, až do konce války šlo ale spíše o experimenty. První malou sérii tříkolek Oskar vyrobili bratři Stránští v roce 1945, a při její stavbě použili různé motory - stopadesátku „čezetu“, dvestěpadesátku Jawa a dokonce i původně stacionární motor o objemu 300 ccm. Na potah pak namísto původního montérkového plátna začali používat koženku, která se během dalšího čtvrtstoletí stala poznávacím znamením tříkolek.
Sekvence z filmu Vrchní, prchni nepotřebuje žádné komentáře
Českotřebovští bratři začali své vozítko nabízet jako dopravní prostředek pro invalidy. Samozřejmě ale nemohli působit jako soukromí podnikatelé a na samém počátku roku 1951 proto vstoupili do do Velodružstva v Hradci Králové, pod jehož křídly už výroba motorových tříkolek zůstala až do konce, od roku 1952 se navíc přesunula do Solnice v Orlických horách.
Osud se ale k bratřím Stránským zachoval macešsky. Nejprve se v lednu 1954 zabil starší František a o rok a půl později musel Mojmír opustit kvůli neshodám s vedením družstvo, které tak nadále vyrábělo tříkolky - od roku 1954 nesoucí jméno Velorex (z latinského „Král kol“) - samo.
Snad největší reklamu udělala velorexu filmová komedie Vrchní, prchni, v níž populární vozítko s přídí připomínající zeppelin, pilotuje Josef Abrhám coby knihkupec-dobrodruh. Mnozí (dnes už pamětníci) také znají rozvernou píseň Džínový velorex od Ivana Mládka.
A ještě dixilendová podoba velorexu od Ivana Mládka
