Překvapila je nekázeň českých školáků

V africké Zimbabwe je stejné počasí jako v Čechách. Chladné noci, teplé dny. S tím rozdílem, že tady začíná léto, tam zima a červenec a srpen jsou v jihovýchodní části Afriky těmi nejchladnějšími.
Z takové dálky přiletěly na přelomu května a června sestry katolického řádu Congregatio Jesu Mercy Shumbamhini a Thoma von Dahl. Navštívily českobudějovickou Diecézní charitu, sestry svého řádu ve štěkeňském klášteře a několik škol. Už třináctým rokem provozují v zimbabwském městě Kwekwe domov pro třiasedmdesát dětí. Jeho ředitelkou je sestra Mercy Shumbamhini. Pádnější výraz pro domov je sirotčinec, protože tam žijí osiřelé děti, kterým rodiče zemřeli na AIDS. V zemi je na devadesát různých dětských domovů. Některé jsou státní, jiné křesťanské. Do sirotčince ve Kwekwe děti většinou přinesou cizí lidé. „Sestry mluvily například o holčičce, kterou lidé našli polomrtvou ve křoví. Lezli po ní mouchy a mravenci. Byla ve stavu, kdy by bez lékařské péče nepřežila. Ještě otřesnější byl případ zoufalé matky, která položila své narozené dítě na koleje. Neošetřené, ještě s pupeční šňůrou,“ říká Terezie Helena Vasilová, matka představená štěkeňského kláštera, která africkou návštěvu celý týden doprovázela. Congregatio Jesu má sídla po celém světě. Sedmatřicet členek řádu v Kwekwe pečuje o sirotky a nemocné. Jejich hlavní činností je vzdělávání a zdravotnictví. „Máme dvě školky, jednu základní školu od první do sedmé třídy s 960 dětmi. Žáci šesté a sedmé třídy mohou být na internátě s tím, že se třikrát do roka o prázdninách podívají za rodiči. A zařízení s ambulantní zdravotnickou péčí s porodnicí. Tam se také snažíme šířit osvětu o AIDS,“ líčí sestra Thoma von Dahl.
Sirotčinec má čtyři budovy. V každé žije osmnáct dětí. „Je to domov rodinného typu. S kuchyní, obývákem, dívčími i chlapeckými pokoji. Rodiče dětem nenahrazují řádové sestry, ale starají se o ně dvě vdovy, které mají své vlastní rodiny,“ popisuje matka Terezie.
Zimbabwské řádové sestry v současnosti nejvíc potřebují sehnat peníze. „Potýkáme se s jejich nedostatkem, protože kongregace má vysoké náklady na provoz a jsme závislí na pomoci ze zahraničí. I provoz sirotčince závisí na darech od charity. Peníze a léky dostáváme z Německa a dalších zemí,“ doplňuje sestra Thoma.
Děti nosí stejnokroje a měsíční náklady na školáka jsou 120 dolarů. Školní vzdělání není v Zimbabwe povinné a musí se platit. Některé chudé rodiny děti do školy neposílají, protože nemají peníze. Ve školství scházejí učebnice, které do této bývalé anglické kolonie přicházejí z Anglie a angličtina je pořád úředním jazykem. Při návštěvách několika škol a školek překvapila africké sestry nekázeň. „Naše děti se učí rády, oceňují vzdělání a jsou mnohem ukázněnější. Ve škole mají i náboženství. Rády chodí do kostela, protože při mši tančí, zpívají a bubnují. Vše prožívají mnohem intenzivněji,“ zdůrazňují. Sestry Thoma a Mercy s sebou přivezly dopisy dětí, které si lidé adoptovali na dálku ale i těch, kterým zatím nikdo nepomáhá. Přes českobudějovickou charitu dostalo podporu na vzdělání čtyřiačtyřicet afrických dětí. Na adopci na dálku je třeba šest tisíc korun, ale africké sestry jsou vděčné za každý dar. „Každá pomoc je dobrá. Sestra Mercy říkává, že jeden krajíc chleba je lepší, než žádný,“ poznamenává matka Terezie k rozdílu v kurzu mezi korunou a americkým dolarem, kterým se v Zimbabwe platí.
Sestry Mercy a Thoma si do Afriky odvážely osmnáct tisíc dolarů. Africkým dětem je posílá českobudějovická Diecézní charita z darů a tříkrálové sbírky. „Na účet jsme jim to posílat nechtěli, protože si prý režim prezidenta Roberta Mugabeho z účtů charitativních organizací svévolně stahuje peníze ze zahraničních darů pro své potřeby,“ dodává ředitelka charity Michaela Čermáková.