Cesta na Západ byla za totality nedostupným snem. Hlavně pro lidi na Břeclavsku, kteří žili desítky let v sousedství ostnatých drátů. Jejich touha podívat se za hranice je tak často vybičovala k neuvěřitelným výkonům.
O nejkurióznější útěk přes hranice se pokusil Vladimír Beneš z Hrušek, který pracoval jako zámečník na údržbě v břeclavském Gumotexu. „Z Gumotexu tajně pronášel součástky a doma si z nich po nocích stavěl ve stodole tank. Nikdo ze sousedů o tom nevěděl. Jednou naložil do tanku celou rodinu a vydali se k hranicím. Cestou jim ale stroj vypověděl službu. Podařilo se jim bezpečně utéct domů,“ vyprávěl pamětník František Fiala.
Vladimír Beneš žije se svojí rodinou v Kanadě. Jeho tank dodnes obdivují odborníci. Zájemci si ho mohou prohlédnout v muzeu policie v Praze.
„Při výrobě tanku Beneš využil podvozek z Wartburgu. Místo přední nápravy použil agregát z vozu Aero. Zadní náprava zase pocházela z Tatry. Pneumatiky sebral ze zemědělského stroje. Tank byl vybavený i speciálními disky pro blátivý terén,“ popsal ředitel Státního okresního archivu v Mikulově Miroslav Svoboda.
Vynalézavost místních lidí často neznala mezí. „Pamatuju si, že se několikrát někdo pokoušel přeletět z Pálavy hranice na rogalu. Hodně se o tom mezi lidmi povídalo. Jak ale takové pokusy skončily, to opravdu nevím. Komunisté takové věci tajili,“ popsal pamětník Miroslav Zemánek z Moravského Vyškova.
Ze sklípku do Rakouska
V Úvalech u Valtic, které sousedily těsně s hranicí, se zase několik lidí pokusilo prokopat do Rakouska z vinného sklípku.
Hodně se mezi lidmi mluvilo také o dvou studentech, kteří se snažili dostat přes hranice po vodě. „Schovali se do vykotlaného kmenu stromu, a chtěli tak přeplavat do Rakouska. Říkalo se, že je nakonec chytili, ale kde ti kluci doopravdy skončili, to nikdo neví,“ zavzpomínala Jarmila Opluštilová.
Většina případů se stala až na samotných hranicích. Několik desítek lidí se pokusilo pohraničníkům projet pod závorou při kontrole. Všechny takové pokusy vždycky skončily stejně. Rozbitým autem, popotahováním po úřadech a nekonečnými výslechy.
Existovaly ale i další možnosti. Lidé se nejčastěji ukrývali v kamionech mezi zbožím. Jedna žena se ale pokusila přejet hranice napasovaná v osobním autě pod palubní deskou.
Hranice v osmdesátých letech nepředstavovaly výzvu jen pro převaděče, ale také pro pašeráky. Z Rakouska se tehdy v „tajných přihrádkách“ pašovalo cokoliv. Mezi oblíbený sortiment patřily například digitální hodinky, botasky nebo džíny. Přes hranice se pašovaly také cigarety nebo luxusní káva, kterou nebylo snadné v komunistickém bloku sehnat. Převážely se také české knihy, které nechávali v zahraničí vytisknout na vlastní náklady emigranti.
„Do Rakouska se mi vdala sestra. Pamatuju se, jak jsme za ní několikrát jeli na návštěvu. Zpátky přes hranice jsme pašovali boty a oblečení. Vždy jsem se strašně bála, že na to na hranicích přijdou a půjdeme do vězení,“ vzpomíná Klára Nešporová z Břeclavi.
Druhým směrem do Rakouska nejčastěji putovaly peníze nebo zlato. Lidé, kteří chtěli emigrovat, a podařilo se jim sehnat výjezdní doložku, rozprodali doma všechen majetek. Na „dovolenou“, z které už nebylo návratu, pak vyjížděli jen s balíkem bankovek.
