To album začínající osamělým motivem klavíru a končící mohutnou hrou zvonů měl v 70. letech 20. století snad úplně každý. Prodalo se ho na 16 milionu kopií. Bouřlivé reakce však tvůrce samotného zaskočily. „V té době jsem byl strašně nejistý, a tak jsem si koupil domek na venkově a žil tam s telefony obloženými polštáři, ta publicita mě děsila,“ řekl v rozhovoru pro BBC.
Síla a působivost alba podle něj vyvěrá ze zoufalství, ve kterém se nacházel, když si vytvářel tento svět hudby, kde mohl existovat, bez strázní a stresů skutečné reality: „Byla to otázka života a smrti, musel jsem vytvořit hudební svět, kde bych mohl žít.“
V ovladatelném světě hudby
Pocit divnosti a černé ovce dětských kolektivů provázel Oldfielda od dětství a souvisel se složitou situací v jeho rodině. Narodil se 15. května 1953 v Readingu. Jeho matka měla psychické problémy, které se tehdejší necitlivou léčbou stupňovaly.
Turbular Bells
A tak se malý Mike začal utíkat do vysněného světa hudby, od osmi let si zapisoval skladby, namísto dětských her s vrstevníky: „Svět hudby byl bezpečný, protože jsem ho dokázal ovládat, zatímco mimo něj byl jen chaos rodinného zázemí.“
V patnácti založil se sestrou Sally skupinu Sallyangie, ale záhy se rozešli a Oldfield se začátkem 70. let pustil do sólového projektu, který finančně podporoval podnikatel Richard Branson, pozdější šéf gramofonové firmy Virgin Records, kde album Tubular Bells v roce 1973 vyšlo.
Drtivý úspěch provázel i řadu následujících obdobně laděných kompozic, k nejslavnějším patří Ommadown (1975) a Incantations (1978). A mezitím i několik popových hitů typu Moonlight Shadow či Shadows On The Wall.
Novější album Tres Lunas z roku 2002, ke kterému Oldfielda inspiroval pobyt na Ibize, přináší překvapivě něco trochu jiného - klubovou hudbu inspirovanou elektronikou a doplněnou počítačovou hrou. Na koncertech se tato hra promítala na plátno za pódiem.
Pomocná ruka pro neovladatelný svět
Zatím posledním počinem je Music of the Spheres z roku 2008. Také prostupné předělávky jednotlivých starších alb. Jeho skladby našly využití ve filmech, oblíbili si je tvůrci hororových žánrů, třeba William Friedkin v hororu Vymítač ďábla. Sám Oldfield složil hudbu k dramatu Vražedná pole, za kterou byl nominován na Oscara.
S léty také ztratil část své bolestné plachosti a prodělaná psychoterapie mu pomohla lépe komunikovat s reálným světem. A ve skládání hudby teď upřednostňuje náladu a atmosféru před technikou: „Nejde jen o hudební nápady a o to, kolik tam dáte nástrojů, ale spíše kolik lásky, lidskosti, svého srdce a duše.“
Též nadšený sběratel historických kytar napsal o svých životních zkušenostech autobiografii a také založil nadaci, která pomáhá nemajetným, co potřebují psychoterapii: „Učíme je taky, jak se chovat ve vztahu, protože třeba ve školách učíme všechno ostatní, od latiny k matematice, ale neučíme, jak žít ve vztahu s jiným člověkem, což je vlastně nejdůležitější ze všeho.“
