V Praze a okolí přepraví vlaky denně kolem sta tisíc lidí. Hlavním městem vede 160 kilometrů kolejí a vlaky zastavují ve čtyřiačtyřiceti nádražích a zastávkách. Na jedné straně je nablýskané nově opravené hlavní nádraží, na druhé zatuchlé a zaplivané stanice, kam se člověk pomalu bojí vejít. Sedmička se na pražská nádraží podívala zblízka.
Jako na letišti
Pražské hlavní nádraží je největší osobní stanicí v republice. Denně jím projede téměř devět set vlaků. Loni dokončená rekonstrukce výrazně změnila jeho tvář. Nádraží je čisté, cestující si mohou zajít do mnoha obchodů a restaurací, odbavování se téměř přiblížilo letištnímu.
Neustále tam korzují policisté, občas někomu poradí nebo legitimují podezřelé lidi. Ti už se tu však oproti minulosti příliš nesdružují. Dokonce ani před budovou. Tam se scházejí cestující, kteří si chtějí zakouřit. Celý prostor je totiž nekuřácký. Rekonstrukci nádraží zahájila v roce 2006 italská firma Grandi Stazioni. Ta opravu budovy platí a současně ji má na třicet let v pronájmu. Celkově úprava nové odbavovací haly vyšla na více než miliardu korun.
A změna je znát. V duchu současných trendů tu jsou rozmístěny koše na papír, plasty a směsný odpad. Zato je tu málo laviček. V dolní hale není jediná. „Po konzultaci s architekty jsme se shodli, že počet míst je dostatečný.
Shromažďuje se tam velké množství lidí. Musíme zachovat průchozí koridory,“ argumentuje mluvčí firmy Grandi Stazioni Martin Hamšík. Připojuje se k němu i mluvčí čí Českých drah Petr Šťáhlavský. „Cestující 1. třídy, vlaků SC Pendolino, matky s dětmi a těhotné ženy mají k dispozici čekárnu ČD Lounge,“ upozorňuje Petr Šťáhlavský.
Nádraží se snaží být přívětivé nejen k běžným cestujícím, ale i tělesně a zrakově postiženým. „Když potřebuji někam jet, objednám si na konkrétní hodinu speciální doprovod a ten mě zdarma dovede k vlaku. Tuhle službu využívám přibližně dva roky a je k dispozici na velkých nádražích po celé republice,“ vysvětluje nevidomý Jaroslav Pata.
„Existuje tu i vyznačená trasa. Senzor v mé holi mi najde eskalátory a podchody, ale jednotlivá nástupiště už bohužel označená nejsou,“ posteskl si Pata.
Situace na nádraží je poměrně složitá. Zatímco budova je majetkem Českých drah, její provoz zajišťuje firma Grandi Stazioni.
Zastávky, nástupiště, podchody a koleje pak patří Správě železniční dopravní cesty.
Pohyblivé schody vedoucí do Fantovy kavárny člověka opět přenesou o pár desítek let zpět.
Podlaha je rozbitá, malby na stěnách se loupou, celkový dojem je velmi nehostinný.
„Dříve tu bylo hodně fešáků, teď po rekonstrukci sem chodí jen cestující. Ale ani těch tu už moc není. Většina jich zůstává dole v nových halách,“ popisuje situaci Jaroslav Vitouch, který v noci kavárnu hlídá už dvanáctý rok. „Doufám, že to brzo opraví i tady. Naposledy tu s tím něco dělali komunisti, když otevírali metro,“ dodává.
Jeho přání budou pravděpodobně v dohledné době vyslyšena. šena.
„Máme několik konceptů na využití secesní Fantovy budovy. Jednou z možností je umístění Muchovy Slovanské epopeje. To by nám přišlo úžasné,“ přibližuje stav mluvčí firmy Hamšík.
Šok na „Masaryčce
Jako ve stroji času si musejí připadat cestující, kteří se po zkušenostech s moderním hlavním nádražím octnou v jiných jipůsobí stanicích. Denně tu odbaví přes tři sta vlaků.
Ve tři hodiny odpoledne působí Masarykovo nádraží celkem poklidným dojmem. Pár lidí přichází k vlaku, jiní rychle spěchají ven. Na několika lavičkách se choulí lidé v kabátech. Čekárna je z jedné strany zcela nechráněná a je tu nepříjemná zima. Historické zastřešení se momentálně opravuje, neboť bylo v dezolátním stavu.
„Je to tu docela bída. Rekonstrukce se měla udělat už dávno,“ míní dívka čekající na jedné z laviček. „Jsem tady každý den, dojíždím do školy z Úval u Prahy. Občas nakupuji v místním pekařství. Jsou tu dvě a obě výborná. Ale na záchody bych si netroufl a,“ dodává. Není se čemu divit. Na místních toaletách byste jen těžko ních hledali zbytky zašlé krásy. Dlaždičky na podlaze jsou rozlámané a z části chybějí, nápis nad otlučeným umyvadlem hlásá, že za mytí ovoce se platí. Patrně pět korun, stejně jako za použití toalety.
Celým prostorem se line velmi intenzivní a nepříjemný zápach. mi Zdi v hale jsou oprýskané a počmárané. U sloupů se krčí bezdomovec na vozíčku. Nad ním poletují holubi. „Snad se to tou rekonstrukcí konečně změní. Jezdím tudy už osm let do Klánovic a za tu dobu se to tu moc nepohnulo k lepšímu,“ stěžuje si vysokoškolský učitel Milan Beneš.
Ve změnu tu doufá většina lidí. „Přála bych si, aby to tu vypadalo jako na hlavním nádraží,“ říká mladá studentka. Je zde poměrně dost obchodů. Kromě stálic, jako je kavárna, trafi ka či pekárna, tu cestující najdou i malé vietnamské potraviny, obchod s chlazenými kuřaty a zastavárnu. I na tomto nádraží, podobně jako na dalších velkých, má služebnu městská policie.
Smíchov bez laviček
Na smíchovském nádraží to vypadá obdobně. Už u vchodu vás přivítá stará analogová tabule, jiné ostatně v celém nádraží nepotkáte. Čekání si lidé mohou ukrátit pohledem na obrazovky vysílající zpravodajství. Bohužel si k tomu nesednou. Není tu jediná lavička. K dispozici je běžná skladba obchodů, i když v poněkud omezenějším množství.
Naopak je tu herna a stánek s ponožkami a punčochovým zbožím, který obtáčí jeden ze sloupů. Vietnamka uvnitř je se svým stanovištěm spokojená. „Nikdy jsem tu neměla žádný problém s lidmi, kteří sem chodí,“ tvrdí.
Takovou spokojenost už neprojevuje pracovnice na záchodkách. „Je to tu hrozné. Oni pořád slibují, jak to tu opraví. Už loni přišla nějaká firma a začala to tu vyměřovat. Měli začít v červnu, ale nic se nestalo. Teď zase přišla jiná firma a zase slibuje rekonstrukci. Už by bylo na čase. Zatéká sem, vzduchotechnika nefunguje,“ zlobí se toaletářka.
Na otázku, jak je tu bezpečno, už odpovídá klidněji. „Občas se stane, že ráno najdu přede dveřmi spícího bezdomovce. Tak dojdu pro policajty a oni ho vyvedou. Přes den je to lepší. Hlídá tady služba se psy,“ říká žena.
Za použití kabinky zde zaplatíte osm korun. Nedaleké záchody u metra jsou výrazně větší, čistší, bez zápachu a stojí o tři koruny méně.
V nádražní hale k návštěvě láká restaurace Oáza. Vývěsní štít hlásá, že rum a zelená jsou jen za osmnáct korun a další oblíbený alkohol za čtyřiadvacet. „Jsme tady pro všechny. Jak pro cestující, tak pro naše štamgasty. A jestli tu máme konflikty? No jedině tady s naší servírkou. S tou je pořád něco,“ dobírá si barman kolegyni. Číšnice ale lehce zvážní. „Spíš se nám stává, že hosté nemají na zaplacení. Zavoláme na ně policii, ale ti nám stejně moc nepomohou,“ uzavírá mladá žena.
