Principál má jasno: Herci patří patří do divadla, ne do tělocvičny

Své divadlo mají v Karlovarském kraji nejen dospělí, ale také děti.

Mají děti dost možností na kulturní vzdělání? V Karlovarském kraji určitě. „Už od útlého věku mohou poznat všechny divadelní a hudební žánry tak, aby se při výstupu ze školy mohly orientovat. Získají divadelní návyky, postoje, mohou se mezi sebou bavit kriticky: proč to bylo dobré, nebo ne. Jakou to mělo hodnotu nebo obsah,“ říká Libor Balák, autor projektu a principál Karlovarského hudebního divadla a Divadla Dětí.

Na koncepci začal pracovat před deseti lety, prvních pět roků narážel na všechna možná úskalí. Nakonec ji však prosadil přes připomínky starého i nového vedení radnice. „Pochopili, že takové věci se nedají politizovat,“ ulevil si.

Teď čekají Baláka další starosti. Příjemnější. S dramaturgií představení v Divadle Husovka, kam budou cestovat děti z celého kraje. Jen loni uspořádal kolem 240 představení, z toho přes polovinu právě v Husovce. „Kvůli velkému zájmu teď nemůžeme ani všechny uspokojit,“ říká Balák.
Pomoc už přislíbil krajský úřad, který loni držel patronát nad autobusovou dopravou a stejnou spolupráci nabídne zřejmě i letos. „O kultivaci dětí se starají ve všech krajích v republice, teď snad bude konečně taky u nás,“ pochvaluje si Balák.

Pro děti hraje se souborem především ve svém divadle a v Husovce, za představeními však cestuje po celém kraji. „Divadlo stejně patří do divadla, ne do tělocvičny,“ říká. Také proto vítá sjednocenou scénu pro děti v kraji. „Ať žije divadlo v Husovce!“ vykřikne ještě rozverně.

V divadle celý den

Když Balák řekne, že jde do práce, znamená to už přes dvacet let, že jde do divadla. Od těžkého úrazu, který utrpěl těsně před sametovou revolucí. Když se probíral v nemocnici a viděl v televizi záběry z Václavského náměstí, říkal si nejdřív: „To jsou věci, škoda, že to je jenom sen.“

Nebyl to sen. A tak začal žít ten svůj. Do práce se nevrátil, okamžitě si otevřel divadlo. Vždyť hrál už čtyři roky předtím, velký soubor měl premiéru v osmaosmdesátém roce. „ Divadlo, to je životní styl. Od uchopení hodnot až k trávení volného času,“ říká. Divadlo řídí, zodpovídá za ně po všech stránkách, obsahových i ekonomických. „Jsem vlastně šest lidí v jednom těle,“ směje se.

S divadlem prožil léta hojná i skromnější. Stejně jako soubor, který se měnil, rostl a rozpadal. V dobách velkých projektů byl obklopený klidně dvaceti pomocníky, v plné síle rockové opery stávalo na pódiu na sto dvacet lidí. Proti tomu se na opačné straně krčí představení Kvítek Vítek s pouhými dvěma herci. Tak široký je záběr Balákových představení. „Ideální jsou teď pro mě tři soubory po čtyřech lidech. S tím už se dá dělat pořádný program,“ tvrdí.

Divadelním programem se dá nazvat i Balákových čtyřiadvacet hodin všedního dne. V půl jedné ho ze spánku probere malá skica ouvertury chystané pohádky se smyčcovým kvartetem, po šesté ráno se z něj stane manažer, pak začne připravovat velké projekty. Alespoň hodinu si ukrojí, aby mohl skicovat u piána. „Je to sice moje práce, ale já se vlastně celou dobu bavím,“ říká.

Vlastnímu hraní se věnuje tak deset dní do měsíce, zbytek zaberou provozní záležitosti kolem divadla. Pokud se ho někdo zeptá, co ho baví nejvíc, dostane jednoznačnou odpověď: Psát! „To je učiněné štěstí,“ rozplývá se.

Rukama mu prošlo už dvanáct velkých projektů. Pět z nich se dostalo na desku, jedna zůstala jako kalendář. A pohádky počítá na desítky, s těmi letošními je to čtyřiapadesát. Vzpomene si na všechny. Aby ne, když každá zažila hodně přes stovku repríz. Pohádka O Balyně, dobrém štěněti se blíží ke své čtyřsté repríze, obnovené představení Kvítek Vítek brzy překročí tisícovku. Také v sesterském Divadle Dětí, které vede Jana Šulcová, se hrají jeho projekty, jen v nich on sám neúčinkuje.

Na dětské obecenstvo nedá Balák dopustit. „Nelze je podplatit. Dá se mu na chvilku vlísat, podbízením ukonejšit, ale to je všechno. V kulturáku, kde neuspokojíte děti, si dalších deset let neškrtnete,“ tvrdí.

Zelené divadlo

Čtyři sta dětí v sále, to už je pořádná síla. Síla, na kterou dohlíží učitelé. „Kdybychom odvedli špatnou práci, k dětem by nás už nepustili,“ uvědomuje si Balák. Zpětná vazba pro jeho představení je tak alespoň jednoznačná. Buď je, anebo není kde hrát.

A že je kde hrát. Nejen v Karlovarském kraji, za představeními cestuje se souborem po celé republice. Díky společnosti Eko-kom která zajišťuje třídění, recyklaci a využití obalového odpadu, tvoří přibližně jednu čtvrtinu divadelních představení ta s ekologickou tematikou. „Všimli si nás sami. Díky nim už čtyři roky můžeme hrát po celé republice v krásných kulturních zařízeních,“ pochvaluje si Balák. „Neděláme ekologii. Hrajeme divadlo, za kterým je ekologie. Lehce šimráme po lidských hodnotách,“ usmívá se šibalsky.

Svému obecenstvu se nevěnuje jen přes představení. Předem si je připraví metodickými listy a programy s učiteli, po představení vymýšlí doprovodné aktivity. „Návštěva Olomouce neznamená jen čas strávený v divadle, ale taky akci, které se aktivně účastní sto padesát dětí,“ říká.

To se netýká jen Olomouce, podobných míst by ve své databázi napočítal na pět set. „Od příštího roku budeme ještě dál,“ plánuje. S chystanými ekocentry v krajských městech po celé republice se otevře dalších deset komorních scén. „Je dobře, že naše představení mají ještě další smysl,“ těší Baláka.