Její hlas znají všichni Zlíňané, kteří jezdí městskou dopravou. Málokdo asi ale ví, že hlas, který namluvil názvy zastávek na všech trasách, patří cvičitelce Haně Srncové. Její hlas poznají určitě jako první děti a jejich rodiče. Třiatřicetiletá žena je totiž hlavní organizátorkou každoroční akce v otrokovické sportovní hale Děti fitness aneb sportem proti drogám, které se účastní několik stovek dětí z celé Moravy. Projektu, který vede děti k pohybu, se věnuje už deset let.
Absolventka Střední pedagogické školy v Kroměříži nikdy ke sportování netíhla, nyní si však bez něho nedovede představit život. „Pocházím z malé vesnice, kde nebyly žádné možnosti sportovního vyžití. Chodila jsem jenom do hudební školy a učila se hrát na klarinet. Ani během studia jsem se ke sportování nedostala, proto mě hodně překvapilo, když jsem po nástupu do Domu dětí a mládeže v Napajedlech dostala na starost vedení kroužku aerobiku,“ vzpomíná Srncová.
Nad nabídkou ale moc dlouho neváhala. „Vždycky mi byl blízký tanec, a protože týmový aerobik má s tancem hodně společného, šla jsem do toho,“ říká mladá žena, která kvůli vedení dětí absolvovala v Brně kurz cvičitelky aerobiku. „Nejdříve jsem se učila z videokazet, ale potřebovala jsem i teoretické základy,“ vysvětluje Srncová.
Během osmi let, kdy pracovala v domě dětí, vedla asi stovku svěřenců. „Protože to byl jenom zájmový kroužek, děti neměly moc možností, aby se ukázaly na soutěžích. A tak jsem zorganizovala v Napajedlech soutěž pro děti z volnočasových zařízení z celého regionu,“ vzpomíná Srncová.
Zájem byl obrovský, a proto začala přemýšlet o větší akci. „Díky kamarádce, která stála v Praze u zrodu sdružení Děti fitness aneb sportem proti drogám, jsem zorganizovala první postupové kolo soutěžního aerobiku pro děti v Otrokovicích,“ říká Srncová. To bylo před deseti lety a od té doby se semifinálové kolo v místní sportovní hale stalo každoroční tradicí.
Mezinárodní akce
Za velmi schopnou organizátorku považuje Srncovou předsedkyně sdružení Děti fitness aneb sportem proti drogám Miroslava Hadrbolcová. „Potkaly jsme se asi před jedenácti lety na soutěži, kterou jsem pořádala v Praze, a obě jsme měly stejnou myšlenku – chtěly jsme pořádat postupová kola. Hanka se toho ujala na Moravě a dělá to moc dobře. Dnes má na starosti už i Slovensko,“ říká Hadrbolcová.
Ze soutěže se i díky Srncové stala velkolepá akce, která překračuje české hranice. „Účastní se jí přibližně dva tisíce dětí. Chceme, aby se vedle Slovenska zapojily děti i z dalších zemí. Už jednáme se zástupci z Chorvatska nebo z Polska,“ tvrdí Srncová.
Kromě toho, že akce v otrokovické sportovní hale organizovala, sama si je také uváděla. „Díky soutěžím jsem zjistila, že mě baví mluvení a moderování. Po osmi letech práce v domě dětí a mládeže jsem zkusila jít na konkurz do regionálního rádia a tam mi nabídli práci redaktorky. Protože jsem nikdy nic podobného nedělala, měla jsem z toho obavy, ale dneska jsem ráda, že jsem to zkusila,“ míní Srncová.
K živému vysílání v rádiu se váže i její největší profesní trapas. „Musela jsem skončit s živými zpravodajskými vstupy, když byl za mikrofonem jeden z moderátorů, protože mě šíleně rozesmíval. Zařekla jsem se, že s ním už nevlezu do studia,“ vysvětluje rozhlasová zprávařka, kterou spolupracovníci přezdívají Srna. „A ve škole mi spolužáci říkali Koloušek,“ dodává se smíchem.
Právě práce v rádiu ji přivedla k tomu, že namluvila jména zastávek v městské hromadné dopravě. „Do rádia přišel požadavek, aby moderátoři a zprávaři zkusili něco namluvit. V dopravní společnosti si pak vybrali můj hlas. Byl prý nejvíc podobný tomu, který do té doby používali,“ říká Srncová. V trolejbusech a autobusech už ji vlastní hlášení ani nezaskočí.
„Zpočátku jsem z toho byla trochu v rozpacích, ale dneska už mi to ani nepřijde divné. Jen známí, které potkávám na ulici, často začínají rozhovor tím, že mě právě slyšeli v trolejbuse,“ směje se Srncová.
Rodina, nebo práce?
Poslední rok však musí kromě aerobiku a rádia stíhat i důležitější záležitosti. S dcerou Žanetou je na mateřské dovolené, ale bez práce mimo domov nezůstává.
„Vlastně už naplno pracuji. Vedu cvičební kurzy heat programu a powerplate, moderuji společenské akce, občas dělám něco pro rádio,“ vyjmenovává matka roční holčičky. S kočárkem ve zlínských ulicích si však stále nemůže zvyknout na některé věci.
„Strašně mě štvou řidiči trolejbusů. I když přijede bezbariérový vůz, zastaví tak daleko od nástupiště, že musím vždycky někoho požádat, aby mi s kočárkem pomohl dovnitř. Jen dnes se mi to stalo už dvakrát,“ uzavírá Srncová.
