Před čtvrtstoletím kreslil akrobatický pilot Petr Jirmus na obloze obrazce, při nichž se tajil dech. Poté řídil stroje „vládní letky“ na palubě s prezidentem, dalšími státníky i jinými vlivnými osobami.
Dnes dopravuje Boeingem 737 lidi na služební cesty či dovolené, ale také třeba vojáky do Afghánistánu. Vzdušné tance se svými pasažéry nedělá, třebaže ho lidé k menším manévrům hecují, když zjistí, že jejich stroj bude řídit tak slavný kapitán. „Tohle letadlo k tomu není určené a hlavně – já už jsem se vyblbnul,“ vysvětluje.
Osmdesátá léta se díky vám stala zlatou érou československé letecké akrobacie. Jste jediným pilotem, který ve své době dokázal obhájit titul absolutního mistra světa. Pomohla vám sláva i v běžném životě? Slávy jsem si užil dost, a to obou jejích stránek. V práci mi to, že jsem byl známý, ze začátku spíš škodilo. Od dětství jsem snil o kariéře profesionálního pilota, licenci jsem získal brzy, ale potom mě nikam nevzali. Asi se trochu báli, že budu s letadlem dělat psí kusy.
Kdy jste přišel na to, že vás baví létat hlavou dolů? Pohybu ve vzduchu jsem přišel na chuť v dětství, když jsem skákal z můstku do bazénu. Brácha závodně plaval a mě bavila salta. Kdybych byl mladší, možná bych teď dělal salta na lyžích.
A jak jste dolétl z můstku na letiště? Odmala jsem tam trávil spoustu času. Pocházím z Českých Budějovic a na sportovním letišti v nedalekém Hosíně jsem vyrůstal, máma mě tam vozila už v kočárku. Táta byl nejdřív vojenským pilotem a pak dělal instruktora a náčelníka svazarmovského aeroklubu. Máma mě sice před létáním varovala, ale už to nebylo nic platné. Na Hosíně jsem zažil nejlepší sportovní léta a potkal tam i svou ženu, taky pilotku.
Teď se na svou sportovní kariéru díváte s odstupem čtvrtstoletí. Na jaký úspěch rád vzpomínáte? V té době byl docela záslužný čin porazit někde Rusy. Takže když jsem vyhrál srovnávací soutěž zemí socialistického tábora, dokonce přímo v Sovětském svazu, stálo to za to.
Mají to vaši nástupci snazší, nebo naopak těžší? Jak v čem. Soutěže mají trochu jiná pravidla, ale jedno zůstává stejné – výkony se nedají objektivně změřit. Podobné je to třeba u krasobruslení, kde také porotci bodují a rozhodují jejich pocity, což může být diskutabilní. Nyní je velkou výhodou, že letadla už jsou pevnější než dřív, takže se tak snadno nerozlomí. Když se to stalo, byl to velký malér – právě tak zahynul i Martin Stáhalík, výborný pilot a akrobat spjatý také s jihočeským Hosínem. Teď má tento sport blíž k show, čemuž napomáhá seriál Red Bull Air Race. Je to osvícená myšlenka, taky mě to lákalo. Jenomže pořádají ročně asi dvanáct závodů po celém světě – a já strašně nerad cestuju. Ve volném čase jsem ochotný cestovat už jenom kvůli lyžování a potápění.
Nerad cestujete? To je vtipné. Mám nalétáno už čtrnáct tisíc hodin, teď křížem krážem po celém světě jako kapitán Boeingu 737 společnosti Travel Service. Takže když mám volno, nechci na letiště, ale nejradši na chalupu. Máme ji na Třeboňsku, rád bych se tam z Prahy jednou přestěhoval.
Vidíte krajinu z nadhledu. Která země se vám líbí nejvíc? Samozřejmě ta naše. Mám rád návraty, třeba když v létě vezu lidi z dovolené na ostrovech, kde tou dobou bývá krajina vyprahlá a hnědá. A najednou jsme doma, mraky se rozestoupí a všechno je krásně zelené.
Kochající se Rudolf Hrušínský to ve filmu říká takto: To není země, to je zahrádka. Souhlasím. S boeingem létáme tak vysoko, že většinu cesty není vidět skoro nic. Ale mám malý ultralight a létání s ním mi úplně stačí. Když letíme do jižních Čech, je to pro každého úplný svátek. Dívat se shora na Budějovice nebo Krumlov je nádherné.
Létal jste s prezidentem, ministry i jinou elitou. Kdo vám utkvěl a koho byste ještě rád svezl? Mužem číslo jedna byl samozřejmě prezident Václav Havel. Když jsem s ním přiletěl třeba do Washingtonu, byl to zážitek. Amatérský letec se nezapřel v ministru zahraničí Josefu Zielencovi, ten v kabině pilota trávil většinu letu. Krásné bylo, když jsme letěli s hokejisty z Nagana, kde vybojovali zlato. Chvíli jsem si k nim šel sednout a užíval si tu radost s nimi. Tak šťastný návrat bych si dopřál častěji.
Přílet doprovází dojetí. Dolehne k vám vůbec do kabiny potlesk cestujících? Někdy. Jenom když je dost hlasitý.
Petr Jirmus (*26. prosince 1957)
1983 – Mistrovství Evropy, Ravena (Itálie) 1. místo
1984 – Mistrovství světa, Békéscsába (Maďarsko), 1. místo
1985 – Mistrovství Evropy, Hosín (ČSSR), 1. místo
1986 – Mistrovství světa, South Cerney (Velká Británie), 1. místo
1985 – Nejlepší sportovec ČSSR, 1. místo
Byl čtyřikrát mistrem ČSSR. Nyní žije ve Zbraslavi a létá pro společnost Travel Service
