Kdo někdy škrábal brambory levou rukou, ví, jak se cítí levák, který musí používat běžnou škrabku. Jsou věci, které třiatřiceti tisícům Ostravanů komplikují život, protože je potřebují uchopit opačně než devadesát procent lidí.
„Když jsem byl malý kluk, nemohli mi naši sehnat obráceně zahnutou hokejku. Prostě to bylo nedostatkové zboží,“ vzpomíná levák Jan Kutáč.
Třiatřicetiletý Ostravan měl štěstí, v jeho éře už učitelky leváky ve škole nepřevychovávaly na praváky, jak to bylo běžné o generaci dřív. Přesně to zažil Jaroslav Janoš.
„Narodil jsem se rok po válce, a i když jsem rodilý Ostravan, do školy jsem chodil v Lipové. Bili mě tam za to, že jsem psal a jedl levou. Musel jsem se to naučit pravou, popisuje Janoš, dnes trenér mládeže na ostravských Bazalech.
Píše a jí tedy jako většina lidí pravou, ale ostatní věci dělá levačkou. „Levou rukou kreslím, hraju tenis, stříhám si nehty, holím se, dělám všechnu práci, telefonuju, házím míč. A kopu do něj samozřejmě taky levačkou,“ vyjmenovává Janoš.
Doba pokročila, dnes už si leváci mohou pořídit věci přesně pro ně. „Vývrtky, nůžky, škrabky na brambory, psací potřeby,“ vyjmenovává mladý obchodník Jakub Čižmař, po čem je největší sháňka. V bazaru nedaleko ostravského Sýkorova mostu má speciální vitrínku a polici s věcmi pro leváky.
Jsou tam pravítka, která mají nulu vpravo, metry, nože, strouhátka, rychleschnoucí fixy, to, aby si píšící levák nazašpinil ruku, či luxusní sada manikúry. A také sešity s opačným otevíráním, rendlík na mléko pro levoruké a jako kuriozita hodiny, které mají obráceně nakreslený ciferník a jejich ručičky běhají v protisměru. „Na objednávku vám seženeme i levorukou kytaru,“ dodává Čižmař.
Z otce na syna
Pavla Gančarčíková, maminka osmiletého leváka Dominika, o takových vymoženostech ani neví. „Doma máme jen nůžky pro leváky, ani jsem netušila, že se dá koupit speciální pero. Píše běžným, jako ostatní děti, a jde mu to moc hezky. I proto, že mají dobrou paní učitelku,” říká Gančaříková. Že je její syn levák, jí bylo jasné hned. „Všechno bral do levé ruky, ani jsem se nesnažila jej napomínat a vnucovat mu pravou. Vím, že se to nemá, a hlavně manžel je taky levák, Dominik je po tatínkovi,“ popisuje Gančaříková.
A má pravdu. Levorukost se skutečně může dědit. Ale narodit se s ní může i člověk, který mezi předky žádného leváka nemá. Mezi slavné levoruké patří třeba Charlie Chaplin, Marylin Monroe, Leonardo da Vinci, Albert Einstein či Napoleon.
Pomůcky pro leváky se většinou dovážejí ze západní Evropy. Není to byznys, který by se vyplácel, a tak se mu tuzemští výrobci nevěnují. „My ty věci nakupujeme od našeho dodavatele z Prahy a on je vozí z Německa a z Nizozemska,“ popisuje Radek Čižmař, který levoruké věci v Ostravě nabízí.
Prodejny v Brně i Praze už skončily, protože se nevyplatí je provozovat. „Já si to můžu dovolit jen díky tomu, že je nabízím jako doplňkové zboží,“ vypráví Čižmař. Jeho manželka je levačka a i to byl důvod, proč se do levorukého obchodování pustil. „Nutně potřebovala škrabku na brambory,“ dodává Čižmař.
Levá ruka, dobrá ruka
I leváci vědí, že z handicapu může být občas výhoda: „Ve škole jsem mohl hned začít psát propiskou, leváci si totiž rozmazávají inkoust, při psaní do pera tlačí, a netáhnou jako praváci,“ vzpomíná Jan Kutáč.
Z leváctví těží především sportovci. Šerm, judo, hokej, tenis, nadhazování při baseballu či box, to všechno jsou sporty, kdy mohou leváci své soupeře přehrát, anebo přinejmenším zaskočit jen díky tomu, že používají náčiní či tělo opačně, než je běžné.
