Pro Jáchyma Topola kreslil levou rukou

Z jeho slov o výtvarném umění získá člověk pocit, že se potřebuje naučit kreslit. Nebo minimálně sleduje svět kolem sebe barevněji. Tak trochu nachází i dětské vidění plné optimismu, které dávno ztratil. Ilustrátor a grafik Juraj Horváth ale jde těžko zastihnout. Domluvit si s ním schůzku vyžaduje pevné nervy. „Telefon vypínám, abych se mohl soustředit. Stejně tak ho neberu, když učím v ateliéru. Už hodně lidí mi řeklo, jak je stresuje, že se mi nemůžou dovolat,“ usmívá se umělec. Už v devětadvaceti letech převzal na Vysoké škole umělecko-průmyslové vedení ateliéru ilustrace a grafiky po Jiřím Šalamounovi, u něhož studoval.

Ovlivnil ho Neználek

S manželkou Terezou v Táboře vlastní nakladatelství Baobab a má šest dětí. „V arabském světě je to normální,“ reaguje v nadsázce.
Děti podle něj zjemňují myšlení a jsou inspirací. Nakladatelství s manželkou ale založil, ještě než se jim narodil první syn Josef.
„Jak dospěl do věku hltavého čtenáře, kdy se mu líbily dobrodružnější a tlustší svazky, začali jsme vydávat i knihy pro starší děti. Třeba Tobiáše Lolnesse. U nás takovou knihu nejde napsat. Nikdo by nezaplatil člověka, který by na ní dva roky pracoval,“ říká šestatřicetiletý Horváth.
Vzpomíná na své knihy v dětském věku. Chytil ho Neználek s ilustracemi Jaromíra Zápala se spoustou podivuhodných skoro sci-fi detailů, ale líbili se mu i Mumínci Tove Janssonové. „Měl jsem rád i její černobílé kresby. Magické, trochu strašidelné, kde svítí luna, něco se plíží močálem,“ zasní se.
Snad se bude nejen jeho dětem zamlouvat dvanáct sešitů kapesního formátu. Sérii komiksů chce Horváth vydat do konce letošního roku.
„Podílí se na ní dvanáct výtvarníků. Mají to být klasické pohádky, ale každý je pojal trochu jinak. V tuctu pohádek se najdou úplně jednoduché pro nejmenší i strašidelnější a podivnější pro starší. Třeba já jsem dělal Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. Děj má atmosféru cesty do Mordoru a zpět,“ vysvětluje Horváth.
I jeho manželka má své plány. „Touží v Táboře udělat akci velikosti mezi festivalem a veletrhem, ke které se inspirovala v Parmě. Na náměstí by byl stan s knížkami, večer čtení spojené s koncerty. Chtěla by zapojit i kavárny, bary, dvorky, promítat filmy související s literaturou,“ líčí výtvarník.
Neočekává v příspěvcích od města závratné částky na kulturu, ale záštitu tím, že na ně poskytne prostory. Příkladem je třeba Český Krumlov, kde parta mladých lidí dostala od města dům na dobu, než se dočká luxusní rekonstrukce.
V městské Galerii u Radnice by si představoval koncepci, která v současnosti neexistuje. Aby prostor ožil kvalitním soudobým i nadčasovým uměním. „Vše stojí a padá s osobností. Třeba v Chebu, srovnatelným s Táborem, je známý galerista Marcel Fišer. I když galerie má výhodu, že je příspěvkovou organizací Karlovarského kraje, je promyšlená do detailu. Doufám, že v Táboře budou živěji využívány prostory třeba v husitském muzeu, které je v rekonstrukci,“ přeje si Horváth.
Souhlasí s myšlenkou, že by se radnice mohla obklopit více lidmi, kteří by tvořili poradce k programu galerie. Je spousta výtvarníků, kteří nemají kde vystavovat, ani k tomu nebyli nikdy vyzváni. „I Baobab jsme založili s tím, co do určité míry splňuje. Že vytvoříme cech ilustrátorů. Pro lidi, které jsem kdy potkal, a nemuseli nutně chodit na vysokou školu. Také je škoda, že stát vynakládá velké peníze na studia, ale pak ty lidi v lepším případě učí na lidušce, v horším případě pracují v reklamkách nebo si tisknou grafiky do šuplíku,“ mrzí Horvátha osudy některých kolegů.
Se svou pověstí nemusí mít strach o práci. Vlastní mnoho ocenění včetně titulu Nejkrásnější kniha světa z knižního veletrhu v Lipsku. Chtěl by se také vrátit k už trochu časem zaprášenému projektu Poprosvět, což je zkratka názvu Populární propaganda a osvěta. „Jsou to sprejem stříkané plakáty, které jsme vylepovali v Praze a Bratislavě. Znamenají pro mě něco jako hrací karty. Pokaždé když něco vytvořím, zdá se mi, že to připomíná nějaký z těch plakátů,“ říká Horváth.
Jeho ilustrací využil třeba Jáchym Topol pro knihu Kloktat dehet nebo Jaroslav Rudiš ve svém debutu Nebe pod Berlínem. „To byl Rudiš ještě panický spisovatel. Spíš novinář, který napsal svou první knihu a byl nejistý. Dneska je to suverén s patkou a designovými brýlemi. Pozval nás s nakladatelem do Berlína, kde jsme s ním bydleli v miniaturním bytě. Měl jsem s ním možnost projít místa, o kterých psal. Potom se mi ilustrace snadno dělaly,“ popisuje spolupráci.
S Topolem se znal už několik let předtím. „Chtěli jsme spolu dělat ilustrovaný rodokaps, k čemuž nedošlo. V Kloktat dehet jsou alespoň jeho odlesky. Příběh hrdiny, kluka, je svým způsobem šílený, halucinační, tak jsem kreslil levou rukou,“ vysvětluje. Podle něj nemusí být ilustrace vždy popisné. Mohou ctít atmosféru, ale zároveň vyprávět příběh svým výtvarným jazykem.

Juraj Horváth

Narodil se 25. 12. 1974 v Bratislavě. Vystudoval Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze, kde nyní vede ateliér ilustrace a grafiky. Stojí za pouličním projektem POPROSVĚT.
Věnuje se kresbě, grafickému designu, grafice, ilustrování a vydávání knih pro děti a mládež v nakladatelství Baobab, které vlastní se svou ženou Terezou. Ilustroval nespočet knih.
Za knihu Příběhy z parní lázně získal na lipském knižním veletrhu ocenění Nejkrásnější kniha světa. Má několik cen za nejkrásnější českou knihu.