Dva veselí kluci v barevných tričkách, širokých kalhotách a s čepicí s rovným kšiltem. Tak vypadají osmnáctiletý Petr Homola a o rok mladší Přemysl Mikolášek v civilu. Přitom ještě před chvílí na sobě měli přilbu, chrániče na všech částech těla a rozpoznat od sebe je mohl člověk jen podle barvy kalhot. To ve chvíli, kdy na prudkém lesním svahu předváděli, jak vypadají sjezdy z kopce.
V českém poháru jste ve své kategorii průběžně devatenáctý v republice. Pomýšlíte výš? A jaké jsou vaše ambice?
Přemysl Mikolášek: Kdybych objížděl všechny závody, tak bych mohl být do patnáctky, ale na to nemám čas ani peníze. Závody se jezdí více méně jen v horách, což je od nás docela daleko.
Petr Homola: Já jsem letos ještě na žádném závodě nebyl. Je to rozdíl dát za závod dva tisíce, nebo jet někam do Rakouska a jezdit pro radost za stejné peníze. Navíc po závodech míváme víc zničená kola. Přece jen do toho člověk dá maximum a nešetří se.
Downhill vypadá sice nebezpečně, ale docela jednoduše. Trénujete pravidelně?
PH: Jeden čas jsem chodil do posilovny, ale moc mě to nebavilo. Já radši kola a v zimě lyže a snowboard. Hodně sportujeme, objíždíme tratě, takže fyzičku máme.
PM: Nezdá se to, ale když dvě nebo tři minuty držíte řídítka a nohy v takové rychlosti a v takovém terénu, tak by to málo zdatný člověk nezvládl. A musíte se pořád soustředit.
Podle náročnosti vašich sjezdů to vypadá, že jste každou chvíli zranění.
PM: Já měl jen odražené ledviny a šitou nohu. Zatím se mi to vyhýbá, ale Petr je na tom hůř.
PH: To je pravda. Spíš bych měl vyjmenovat, co se mi ještě nestalo. Asi největší zranění jsem si udělal před pěti lety. Měl jsem tehdy nové kolo. Ani ne měsíc. Zkoušel jsem trik, kterému se říká X-up. Je to protočení řídítek o 180 stupňů. Pořád mi to nešlo, tak mi kamarád poradil, abych dal nohy dozadu. Jenže jsem to kolo ještě neměl pořádně v ruce a zaklonil jsem se celý. Měl jsem nadvakrát zlomenou nohu. Vypadalo to, že mi budou dávat šrouby, ale naštěstí mi to doktor Strnad v narkóze srovnal. I tak jsem byl k.o. půl roku. Naštěstí přes zimu.
Spoustě zranění se ale dá vyhnout chrániči. Co všechno si pod dres oblékáte?
PM: Všechno, co jde. Speciální přilbu, brýle, chránič krční páteře. Ten je mimochodem u nás k dostání až poslední dva roky. Pak chrániče loktů, kolen, holení a vyšší boty.
V Hradci asi není moc míst, kde můžete jezdit z kopce a trénovat.
PM: Je paradoxní, že děláme sport, pro který tady nemáme vůbec žádné podmínky. Samozřejmě pár lokalit, kde jezdíme, tu existuje, ale neoficiálních. Nejblíže můžeme jezdit na Lipně, na Monínci nebo v Rakousku.
PH: Protože tenhle sport není tak známý, tak se na to rodiče a prarodiče nejdřív dívali dost divně. Ani se nedivím, když jsme chodili domů pomlácení, pořád jsme do toho cpali peníze a nic nebylo vidět. Názor změnili, až když nás viděli na závodech.
Oba vás k bikům, i když možná nechtěně, dostali příbuzní.
PH: Můj strýc kdysi jezdil cyklotrial a zůstalo po něm u babičky kolo, tak jsem ho různě zkoušel. Pak přišel strýc a jen tak v pantoflích na nohou se na něm na dvoře otočil o 180 stupňů. Byl to pro mě borec, tak jsem to chtěl taky zkusit.
PM: Já jsem dostal od našich asi v sedmé třídě kolo. Tehdy bylo drahé a dobře vybavené. Během půl roku jsem si ho úplně přestavěl, sundal jsem z něj tachometr, držák na pití a další věci. Táta koukal, ale teď už to chápou.
Když chcete jezdit velké závody, tak musíte mít i pořádné kolo. Do čeho nejvíc investujete?
PM: Musíme mít dobré brzdy, tlumiče a důležitá je stavba rámu. Nejčastěji ale měním pláště. Tak třikrát za sezonu. Dobré kolo je důležité, pokud chcete závodit. Ale není to jen o tom. Stane se mi, že potkám na závodech člověka s dvojnásobně dražším kolem, ale stejně ho předjedu.
PH: Já mám kola dvě. Jedno na downhill a druhé na rampy do skateparku. Od začátku mě bavilo obojí, tak jsem se nemohl rozhodnout, čemu dát přednost. Kolikrát si říkám, že bych se měl rozhodnout. Tak bych pak samozřejmě mohl mít jedno opravdu dobré.
Všechny peníze, které dostanete nebo vyděláte, asi padnou na kola, že?
PH: Alespoň je jasné, co chceme k Vánocům a narozeninám. Já navíc každý rok chodím na brigádu a raději než mít pěkný mobil, všechno vrazím do kola.
PM: Taky nám pomáhá, že jezdíme za Bike Team Joma. V Čechách se tímhle sportem neuživíte. Pokud vím, tak se tím v republice živí jen jediný člověk.
