I tichá kytara opřená v koutě obývacího pokoje je kouskem krásy. A co teprve, když nástroj ženských tvarů ožije pod prsty, které vědí, jak na to. Mistři kytaráři, Petr Procházka se svým společníkem Petrem Grötzbachem, jsou ti z tvůrců, kteří touhu po krásném nástroji dovedou naplnit.
„Stavbě kytar se u nás věnuje kolem patnácti lidí,“ říká Petr Grötzbach. „A možná necelá desítka se tím živí.“ Řeč je o zakázkové výrobě, nikoli o tovární, která má v Čechách také svou tradici. Webovky nástrojařské dílny Procházka Custom Guitars překvapí širokou paletou nástrojů, které si tu můžete objednat; postaví jakoukoli kytaru – klasickou, westernovou, jazzovou, elektrickou… Na vývoji a výrobě akustických a jazzových kytar spolupracuje s dílnou také kytarista Marek Rejhon, který nástrojaře přiměl i k výrobě kytar určených ke hře „gypsy jazzu“, kopírujících slavné nástroje Selmer.
Postavíme, co chcete
„Firmu jsem založil v roce 1995 a na začátku 90. let byla univerzalita nezbytná,“ říká vyučený kytarář Petr Procházka. „Lidi nebyli zvyklí na zakázkovou práci, něco si u někoho objednat. Když chtěl zákazník elektrickou kytaru, udělali jsme ji, jiný chtěl španělku, basu… postavili jsme ji. Brali jsme všechno, jinak by nebylo co dělat.“ Všestrannost a rostoucí know-how z různých oborů se po letech zúročily.
„Po delším čase poznáte, že zkušenosti se stavbou elektrických kytar se prolnou s těmi, které získáte při výrobě lubových jazzových nástrojů nebo klasických kytar. Jde o spoustu odlišností, které ale spojuje hluboká příbuznost. A tohle chybí lidem, kteří se specializují na jediný druh nástrojů.“
Kytaráři s nadsázkou říkají, že třeba mistři houslaři na ně hledí skrz prsty. „Kytara je pro ně nástrojem, který leží někde pod houslemi, pod mnohasetletým nástrojem s duší, tedy s kolíkem mezi deskami, která v kytaře není,“ vysvětluje Petr Grötzbach. „Ale mimochodem, kytaru vytvořenou houslařem zpravidla hned poznáte – bývají to dost pekelné kousky.“
Nástroje zní „starými časy“
Jak známo, nástroje zrají, tedy přesněji – říká se to právě o houslích, s kytarami je to trochu jiné. „Díky duši se ozvučné desky houslí o sebe opírají. Kytara tenhle prvek nemá, vrchní deska není opřená a je stále vystavená tahu strun rovnajícímu se váze devadesátikilového chlapa,“ popisuje Petr Procházka. „Dřevo prostě stárne, nějakou dobu to vydrží, ale postupně devalvuje.
Kytara určitý čas zraje do své vrcholné formy, v níž je pak několik let, a potom už jde kvalita zvuku dolů. Nikdo vám přesně neřekne, jestli bude váš nástroj v kondici pět let, nebo dvacet.“ Oba kytaráři však shodně mluví o některých jazzových nástrojích, které hrály v zakouřených podnicích ve 30. letech a dodnes si podržely skvělý tón.
Jedním z vžitých stereotypů je vzývání „starých časů“, kdy bylo všechno lepší, snad i díry v sýru poctivější. Avšak kytary pamatující slávu Hot Club de France tento stereotyp podporují. „Některé staré nástroje hrají pořád excelentně,“ říká Petr Procházka. „A navíc i u sériových nástrojů z 50. či 60. let vidíte rozdíl v řemeslné kvalitě oproti dnešku. Dnešní Gibson Les Paul není totéž, co stejný typ vyrobený před padesáti roky, i když si značka samozřejmě pořád drží vysoký standard.“
Konkurence nespí, nástrojaři musejí hlídat, co je v jejich oboru nového. „Sledujeme především to, co se děje v Americe,“ říká Petr Procházka. „Je tam mnohem větší trh, tedy i víc výrobců a nástrojů, dokonce i ve srovnání s celou Evropou.“ Američané se prý na otevřených fórech navíc rádi pochlubí, když na něco přijdou, jsou otevření. „Oni zase hrozně oceňují, co my všechno umíme udělat rukama. Onehdy tu byl kluk z Ameriky a divil se, jak lehce a přitom precizně děláme v kytaře takzvané výložky. Říkal, že mu to takhle zaboha nejde. A je zajímavé, že zatímco s novinkami se pochlubí, věci a fígle kolem ručních dovedností a fortelu zase neprozrazují moc rádi. Divil se, že mu to v pohodě ukážeme.“
Gibson je v nich jako v koze
Čeští kytaristé, kteří herně vyrostli už v minulém režimu, mají značku Gibson za kytarovou modlu. „Je to v nich jako v koze, jak psal Hrabal,“ říká společník Petra Procházky. „Mít za komančů pravého gibsona, to bylo něco a zůstalo to v nich dodnes. Mladí kluci už to tak necítí, dneska si ho taky můžou koupit, když dají dohromady pětadvacet tisíc.“
Chcete-li krásnou a kvalitní jazzovou „lubovku“ od Petra Procházky, nalistujte v prkenici aspoň padesát tisíc, spíš víc. Pamatujte, že jde o originál a o zakázkový, řemeslně postavený nástroj. Ceny podobných nástrojů třeba právě v Americe jsou v řádech jinde: špičkovou kytaru Gibson koupíte v „custom shopu“ za pět tisíc, ale taky za 20 tisíc dolarů (to už je půl milionu). „A zakázkoví výrobci kytar začínají na 25 tisících dolarů. Jinak jim to nestojí za to, aby vstali ze židle,“ směje se Petr Procházka. A co je v kytarovém světě „in“? „Všechno se zase vrací k přirozenému akustickému projevu. Co zní synteticky, je špatně,“ odpovídá kytarář. „Kde je někdejší sláva Ovationu (výrobce kytar se zaobleným tělem z plastu – pozn. autora). Muzikanti dnes chtějí celomasivní dřevěné kytary.“
Dřevo chce čas
Tak, jako se o někom říká, že se k jistým činnostem staví jako „dřevo“, lze jen o některém dřevě říci, že je muzikální. Kytarář Procházka vozí dřevo z Ameriky, z Itálie nebo z německých Alp. „Elektrická kytara z amerického javoru prostě hraje jinak, než kdyby byla z evropského.“ V Itálii a Německu zase roste kvalitní smrk. „German spruce“ – tak se dřív říkalo evropskému smrku – má pravidelná léta, což je z akustického hlediska důležité. Pravidelný růst stromů vyžaduje pozvolný nástup zimy i léta.
Dobré dřevo roste i v Rumunsku, jenže zdejší obchodníci nejsou spolehliví. „Dva roky fungují a třetí rok vám utečou s penězi,“ krčí rameny Petr Procházka. V Rusku zase roste karpatský smrk, jenže tam nikoho nástrojařský byznys nezajímá. „Kdo by se s tím třídil? Oni to radši pokácejí a rozprodají na nábytek. Jeden ruský houslař nám říkal, že když potřebuje dřevo, vezme pilu a domluví se rovnou s hajným.“
Pomalé zrání dřeva je vedle řemeslné poctivosti a umu další velmi podstatnou podmínkou kvality budoucího nástroje. „Kytara z fabriky, která je především zboží, proto nikdy nemůže být tak dobrá jako poctivě udělaný zakázkový nástroj,“ míní Petr Grötzbach.
„Dřevo se suší průmyslově. Na jaře ještě stojí v lese a na podzim už na něj hrajete. To nemůže být nic moc. Tradiční postup je, že materiál musí čtyři pět let ležet a zrát, než se s ním začne něco dělat.“
Když se obou mužů zeptáte na základní premisu kytarářské alchymie, po chvíli váhání se shodnou: „Musíte vystihnout hranici mezi pevností a zvukem. Když postavíte nástroj moc pevný, nebude nijak extra hrát, a naopak, když ho uděláte lehký a křehký, dlouho vám nevydrží.“
Článek vyšel v časopisu Formen
