Kréta se dá nazvat ostrovem soutěsek. Kdo spočítá všechny ty tajuplné rokle, opředené legendami o dracích a zlých duších a naplněné bájemi o bozích? Přírodovědci je opěvují pro unikátní flóru a faunu, historici připomínají hrdinské příběhy bojů Kréťanů za svobodu proti Římanům, Arabům, Benátčanům, Turkům i nacistům. Dnes jsou ideálním turistickým cílem.
Soutěska Samariá (Farági Samariás) v západní části je svými osmnácti kilometry označována za nejdelší evropskou rokli. Ve stejnojmenné vesnici uprostřed ní žily po staletí rodiny pastevců a dřevorubců. Poslední tři z nich určitě poněkud zaskočil rok 1962, kdy byla celá oblast prohlášena národním parkem Lefká Óri (Bílé hory), známějším pod současným názvem Samariá. Turistů tudy projde na tři sta tisíc ročně. My se proto podíváme po těch méně známých a začneme ve třech soutěskách na východě.
Vodní mlýny v Údolí mrtvých
Soutěsce Zákros se podle četných skalních hrobů v dolním úseku říká běžněji Údolí mrtvých. Život vesnice Áno Zákros nad jejím začátkem byl vždy spojen s vodou. Z okolních skalnatých štítů prýští vydatné prameny a vesnice se rozložila podle vodní cesty, kterou si dolů k moři prorazil pramen Mésa Mýlos. Na přelomu 19. a 20. století se Áno Zákros stala centrem unikátní průmyslové oblasti. Ve zdejších jedenácti vodních mlýnech se lisoval olivový olej, mlelo obilí, zpracovávaly vlněné látky. Poslední mlýn byl v provozu až do roku 1955. V roce 1997 obec převzala do své zprávy tři nejzachovalejší, zrestaurovala je a otevřela unikátní vodní muzeum. Po zákroské cestě vody vede i celokrétská turistická trasa E4, která začíná dole u moře, prochází soutěskou a nad Zákrosem pokračuje dál do vnitrozemí Kréty. Nedaleko moře a ústí soutěsky leží u Káto Zákros významné archeologické naleziště mínojského paláce, jednoho ze čtyř největších na Krétě (ostatní jsou Knóssos, Faistós a Mália).
Podobně průchozí jako Zákros je i nevelká soutěska u vesnice Koutsourás. Od jejího ústí vedou žluté šipky k malému vodopádu. U něho je dřevěný, pár metrů vysoký žebřík a za ním už nic. Několik přeskoků přes kameny, nádherné borovice, platany, romantika jako z obrazů, ale chodníček definitivně mizí, průchodnost je nulová.
Soutěska Pervolákia začíná hned pod klášterem Moní Kápsa a 3,5 km prudce stoupá ke stejnojmenné vesnici. Alternativa pro cyklisty nabízí o něco mírnější úhel stoupání, po úzké betonce a prašňáku je to kolem soutěsky sedm kilometrů. Moní Kápsa byl až do roku 1471, kdy ho zničili Turci, malý klášter s kostelem a celami vestavěnými do skal. Utiskovaní věřící ale přinášeli klášteru mnoho darů, a tak paradoxně nakonec díky Turkům zbohatl. Dnes tu žijí jen dva staří mniši.
Pod ochranou pevnosti
Na jižním pobřeží Kréty odbočuje z hlavní silnice na úpatí hor šestikilometrová smyčka pustou krajinou. V jejím prostředku se nad písečnou kosou rozložila mohutná benátská pevnost Frangokástello ze 14. století, v níž Turci 17. května roku 1828 popravili krétské bojovníky za svobodu. Jejich duše se prý tento den za úsvitu zjevují na pláži.
Odlesněné jižní svahy hor prořezávají hluboké soutěsky, pod nimi schne neúrodná pustina porostlá pichlavými nízkými keříčky a moře bičuje pobřežní pláže a skály…
V soutěsce Kallikrátis nám naštěstí nefoukalo. Vystoupali jsme do 700 metrů nadmořské výšky, pak se soutěska jakoby rozplyne a turistická značka pokračuje po nové úzké silnici do horské vesnice Kallikrátis . Před pár desítkami let ještě putovali soutěskou osli s konvemi ovčího mléka, a proto byla cesta částečně zpevněna betonem. Škoda že se nezachovala celá v podobě kamenné cesty vinoucí se nízko u dna soutěsky. Po ní obyvatelé vesnic Patsianós a Kapsodasós v minulosti utíkali do bezpečí, když se piráti blížili k pobřeží a nebylo jasné, zdali je posádka Frangokástello dokáže zahnat.
O pár kilometrů západněji spojovala dnes už opuštěnou horskou vesnici Asfendoú s pobřežím další stará, pracně vybudovaná soutěsková stezka. Nedaleko ústí soutěsky, u kostelíka ve vesničce Ágios Nektários, začíná turistická značka. Rostou tu typicky rozsochaté středomořské cypřiše se silnými rovnými kmeny, které se přirozeně zachovaly jen v pohoří Lefká Óri a Psilorítis, i když se mohou dožít až 700 let. Možná proto byly podle Platona symbolem nesmrtelnosti duše. Místní cypřišové dřevo bylo od nepaměti vysoce ceněné a staří Římané mu přezdívali dceřino věno, protože ho dávali jako součást věna a považovali ho za nejodolnější materiál pro své galéry.
Objížďky busem i taxi
Soutěska Ímbros na západě ostrova je poměrně sevřená – v nejužším místě má necelé dva metry. Pro její návštěvu využije mnoho turistů služeb taxi, která nabízejí taverny u vstupů – dvacet eur za auto, které zájemce vyveze k hornímu vchodu, a oni ke svému autu dole u taverny sejdou malebnou soutěskou.
U Agía Iríni jsme si udělali taxi sami. Nejprve jsme šli půl soutěsky od horního vchodu tam a zpět, pak přejeli autem do rozkvetlého zarostlého řečiště pod soutěskou a šli tam a zpět spodní polovinu. Úzké, šedivými i načervenalými skalními stěnami sevřené úseky, na jejichž bocích rostou obdivuhodně mohutné borovice, střídají v této soutěsce otevřené prostory, kde na trávě rozložily do obdivuhodné šíře své větve platany. Shora začíná udržovaný chodníček s dřevěným zábradlím a každý kilometr nabízí upravená místa k odpočinku s lavicemi a kašničkami.
Zespodu trasa první dva kilometry klopýtá po dně potoka lemovaného kolmými stěnami. Rostou tu vzácné drobné orchideje, z nichž druh ariadnae kresbou na droboulinkém květu připomíná pavoučka. Jasně žlutě kvetoucí pichlavé hlodáše a čilimky trnité se nedají přehlédnout, stejně jako jejich soupeř ve šplhu po stráních, voňavě žlutě kvetoucí sápa křovitá. Převládající žluť narušují na konci března dokvétající modré a fialové anemonky, drobné bílé bramboříky a bílý drobný rmen, připomínající sedmikrásky.
Intenzivně voněl drobně fialově kvetoucí aromatický keř šalvěje, z jehož sušených listů Kréťané připravují fraskomylo, zvaný také řecký čaj.
Po návratu k autu jsem po způsobu řeckých pastevců povečeřela tvrdý chleba pokapaný olivovým olejem s plátkem rajčete a posypaný čerstvým oreganem. Večeři jsem zapila fraskomylem. Bez tří lžiček místního tymiánového medu by asi byl hořce nepoživatelný. Ale nádherně voněl rozkvetlými krétskými stráněmi. Byla v něm celá jarní Kréta včetně mečení koz, bezhlavého pobíhání splašených ovcí, vln dorážejících na skály i laškovného mlaskání jejich kolegyň o pláže uzavřených zátok. Skrýval dech temných borovic a pokřivených jalovců, vůni omamujících bílých květů pomerančovníků, čerstvé oloupané kůry citronů i kouř olivových větví doutnajících pod grilovanými rybami.
Článek vyšel v časopisu Lidé a Země
