Ruku má pod bradou, nohu přes nohu a zasněně poslouchá song o tom, jaké je to být rokenrolovou hvězdou. Naposledy seděl v hudebním nahrávacím studiu v 90. letech. Tehdy bedlivě sledoval britskou popovou scénu a ještě věřil na zázraky. Věřil, že bude hudební hvězdou. Byl závislý na několika stovkách, které za koncert každý člen kapely Hyena Family dostal. Na jídlo to sice nestačilo, ale to vždy přinesl jeden z nich, který už tehdy vydělával velké peníze jako grafický designér. Prokop Svoboda ale daleko více žil z onoho povznášejícího pocitu vyprodat klub Roxy nebo tehdy ještě existující Bunkr.
Vždy, když jeho vlastní píseň o přání být hudební hvězdou hrají na Radiu 1, dostane několik esemesek. V posledních letech to bylo jediné pravidelné připomenutí jeho minulosti. Ta se ale teď vrací silněji, než by si kdy pomyslel. Parťák z kapely Jan Kleník právě vydává své album Skleník a po letech pozval bývalého frontmana kapely do studia, aby ho požádal o hostování na koncertech. A Prokop Svoboda souhlasil. Na koncert teď místo tramvají přijede svým černým Porsche a večeři už si zaplatí sám. Od té doby se ale změnilo daleko víc. Smířil se s myšlenkou, že se nebude živit hudbou, naučil se brzy vstávat a vnesl do života systém. „Zpěv se ale nedá zapomenout, i když to samozřejmě musím pořádně nazkoušet. Ty písně si teď pouštím v autě cestou do práce, texty mám vytištěné na volantu a zpívám je stále dokola,“ přiznává muž s kytarou v ruce, který se změnil v podnikatele s manžetovými knoflíčky, kanceláří v centru Prahy a těmi nejbohatšími klienty.
Prokop Svoboda dnes řídí realitní společnost s padesáti zaměstnanci, i přesto mu ale dodnes zůstalo alternativní myšlení z volnomyšlenkářských dob. Sám třeba nemá žádnou kancelář ani stálé pracovní místo. S telefonem a notebookem ho tak kolegové každý den najdou na jiné židli. I když mu bylo do vínku dáno živit se hudbou – matka byla profesionální zpěvačka a děda hrál na flétnu v České filharmonii –, hudbu dnes poslouchá už jen v autě. A sám. „Jsem zaseklý v 90. letech, to už moc jiných lidí poslouchat nechce,“ směje se Svoboda a říká, že by kvůli jednomu koncertu My Bloody Valentine nebo Primal Scream, kapel založených v 80. letech, jel klidně i do Londýna. I když sám sebe považuje nejen v hudebním vkusu, ale i v podnikání za konzervativního člověka, pohled do životopisu ukazuje opak.
Překládal z angličtiny, psal články pro anglicky psaný týdeník, pracoval v hudebním vydavatelství a v reklamní agentuře. Divoká devadesátá léta prožíval jako správný hudebník divoce, až ho jednoho dne oslovil kamarád z realitní kanceláře, aby mu pomohl přestěhovat pobočku jedné americké firmy do Prahy. „Zkorumpoval mě tehdy jednoduchostí, jak se dají vydělat peníze. Netušil jsem, že šlo za dva měsíce vydělat půl milionu.“ Své první vydělané peníze ve světě nemovitostí investoval jak jinak než do nemovitosti. Koupil činžák v Bubenči, na čemž v té době nešlo nevydělat. I přesto se o domy moc nezajímal, raději chodil s přáteli na večeře nebo jezdil surfovat.
Realitní horečka
Protože ale uměl dobře anglicky a z reklamní agentury znal pravidla marketingu, tak si tehdy ani ne třicetiletý alternativní hudebník plácl s majitelkou firmy Marion Williamsovou. Zanedlouho se stal nepostradatelnou součástí společnosti, která pronajímala byty cizincům. V roce 1999 byly reality polem neoraným, proto byl Svoboda nejprve skeptický. „Přicházel jsem z tehdy již velmi profesionálního prostředí reklamní agentury řízené z Londýna a dostal se do chaotického světa zlaté realitní horečky.“ Navíc byl moc mladý na to, aby byl přesvědčivý v osobním kontaktu se zahraničními klienty, kteří byli zvyklí na jiný standard. Proto si hledal jiné cesty prezentace a vsadil na internet. A ten zůstal jeho nejoblíbenějším komunikačním prostředkem dodnes. „Myslím si, že osobní setkání se přeceňuje. Často stačí jeden e-mail na něco, co se při osobní schůzce řeší hodinu,“ říká dnešní čtyřicátník.
Firma se rychle rozrůstala, a to nejen díky sázce na internet, ale především díky zkušenostem Marion Williamsové z Ameriky. Několik let předtím spravovala nemovitosti v New Yorku, a tak velmi dobře znala potřeby zahraniční klientely. „Překvapující pro mě byl její důraz na etiku, s tím jsem se v českém prostředí do té doby nesetkal. V Česku by většina lidí nad těmi věcmi mávla rukou a nezkoumala by to, Marion ale chtěla vše prověřovat, osobně kontrolovala kvalitu bytů a požadovala všechny podklady písemně.“ V roce 2006 se Prokop Svoboda stal spolumajitelem firmy a dnes je společnost Svoboda & Williams uznávanou značkou v prodeji těch nejdražších nemovitostí. Na jejich přístupu se nic nezměnilo, proměnila se jen struktura klientů – zatímco na začátku luxusní bydlení kupovali pouze cizinci, dnes jsou to z 80 procent Češi.
Byt v ceně 150 tisíc korun za metr čtvereční však neprodává jen dobrá adresa nebo profesionální přístup makléře, ale z velké části i příběh. „Proto se snažíme znát k domům i jejich historii,“ říká Prokop Svoboda, který si tento přístup vyzkoušel na svém šatníku: „Nejoblíbenějším doplňkem je moje háčkovaná kravata. Koupil jsem ji za sto eur v Bruselu, nicméně všem vyprávím příběh o prababičce z Ostravy, která mi ji uháčkovala. A všem se to moc líbí. Příběh prostě prodává nejlépe, a tak je to i u nemovitostí.“ „Nerad reportuji nějakému šéfovi, vždy jsem toužil pracovat sám na sebe,“ vysvětluje Prokop Svoboda, proč ho nakonec reality přesvědčily. Co ale dělá proto, aby jeho podřízené bavilo šéfa mít?
I špičkový realitní makléř totiž musí dělat v bydlení kompromisy. I když by se rád zase někdy do centra vrátil, do Říčan se přestěhoval, aby měl jeho čtyřletý syn Kristian Ruben blízko babičku. A protože nenašel ideální pozemek, bude rodina nakonec přestavovat už existující dům ve svahu s výhledem na Říčanský les. „Nejdůležitější pro pohodové bydlení je vzdušnost prostoru, především obýváku, a pak samozřejmě výhled do zeleně,“ říká Prokop Svoboda. Na nový dům se těší také kvůli nové knihovně. „Konečně moje knihy dostanou čestné místo a budu si moct dokoupit ještě oblíbenou klasiku. Jako první je na řadě Solženicinovo Souostroví Gulag,“ prozrazuje své ambice pro volný čas. Zatím ale trpělivě každý večer čte svému synovi stále dokola oblíbené pohádky o Sněhurce a o velké řepě.
Podnikání je hra
Mimochodem, když Svoboda vejde k někomu do bytu, zaměří se nejprve na nábytek a na obrazy. „Někdy dokonce nad půlmilionovou sedačkou vidím plakát z IKEA. To není úplně příklad vkusu a kulturnosti.“ Sám se snaží kupovat původní umění – zrovna si oblíbil Antonína Koppa nebo Jana Mertu. Ačkoliv si k obrazům našel cestu teprve před několika lety, hned dokázal svou novou lásku proměnit v podnikatelský záměr – založil galerii. Ta dnes existuje už pouze na internetu. „Podnikání je hra, mám radost z každého úspěchu,“ říká.
Herní plán s pomyslnými monopoly rozkládá každý den kolem desáté, předtím se věnuje svému synovi. Pracovní den končí mezi sedmou a osmou hodinou. Tedy kromě pátku, kdy už tou dobou má obvykle na kopačce několik úspěšných střel na branku na hřišti pod Petřínem. Už deset let se nezávisle na ročním období pravidelně převléká do bílého či černého trika a s dlouholetými přáteli z reklamní a hudební branže hraje fotbal. I přes sporé osvětlení je vidět, že má Prokop Svoboda i po celém pracovním týdnu hodně energie, a zatímco se jeho umělečtí spoluhráči rozčilují nad promarněnou gólovou šancí, on bere hru sportovně: „No, není to žádná Premier League,“ komentuje a svižně přeběhne na druhou stranu hřiště. Rozčilení kolegů lze lépe pochopit později, protože následující útrata v kavárně Savoy se rozpočítává právě podle vstřelených gólů.
Ani Prokopu Svobodovi se nevyhýbá klasické podnikatelské postižení – nedokáže vypnout a stále přemýšlí o práci. Když zrovna nehraje fotbal, pomůže relax s knihou. Nejraději užívá život v dobrých restauracích, na cestách po světě a především na vlnách. Zrovna odeslal e-mail s objednávkou týdenního pobytu na Kapverdách, kam si bere svůj oblíbený kite surf.
S nataženou rukou
Apropos, proč mají makléři tak špatnou pověst? „Makléře může dělat kdokoliv, a proto se v oboru pohybuje spousta nekvalifikovaných lidí.“ Lidé při koupi nemovitosti často dávají všanc své celoživotní úspory a makléř se automaticky dostává mezi mlýnská kola – prodejce má pocit, že mohl prodat lépe, a kupující chtěl koupit levněji. „Z takové situace samozřejmě zprostředkovatel nikdy nemůže vyjít pozitivně. Případy, že si obě strany padnou kolem krku, bývají výjimečné.“ To hezky vystihuje karikatura zveřejněná nedávno v německém týdeníku Stern, která ukazuje, že kupující i prodávající vidí makléře identicky – tedy jako člověka s obrovskou nataženou dlaní. „Když dělám svou práci dobře a vím, jak a kde rychle najít kupce a jak vše zúřadovat, a tím prodám nemovitost během týdne – což se stává tak u jedné z dvaceti zakázek –, tak dostanu stejná tři procenta, jako kdybych hledal zájemce dva roky,“ vysvětluje Prokop Svoboda, jak může vznikat stereotyp o makléřích.
Nedávno seděl v jednom baru ve Skotsku a dal se do řeči s barmanem. Po zavíračce si spolu otevřeli další lahev. „Byl to také bývalý muzikant, prostě si s takovými lidmi dobře rozumím, cítím s nimi dodnes jakousi pozitivní chemii. Po několika skleničkách mi říkal, že je to smutný, že teď místo dělání hudby prodávám domy.“ Jenže Prokop Svoboda se na pódium zase brzy vrátí. I když jen na chvilku.
