Stokorunou si připalovali cigarety. To byla doba! V červnu roku 1953 to ale nebylo kvůli tomu, že by lidé samou rozjíveností nevěděli co s penězi. Stovka v té době neměla o moc větší hodnotu než cár papíru.
Bylo 1. června 1953 a československá vláda kvůli hrozícímu státnímu bankrotu vyhlásila měnovou reformu. Všichni přišli o většinu své hotovosti i úspor. Okradený národ sice nemlčel, jen Plzeňané našli odvahu a vyrazili demonstrovat do ulic. Více než tři stovky z nich poté ztratili mnohem víc než peníze – přišli o vlastní svobodu. Někteří i na několik let. Jedním z nich byl i tehdy osmadvacetiletý Pavel Kattera. Tři roky potom, co komunistická prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová poslala na smrt Miladu Horákovou, poslala na čtrnáct let do kriminálu i Pavla Katteru a další vzbouřence proti měnové reformě.
Jinou možnost než ožebračit všechny své občany špatně řízená ekonomika komunistického Československa neměla. Podle Miroslava Breitfeldera, historika Západočeské univerzity v Plzni, československá ekonomika od roku 1948 krvácela kvůli neudržitelné militarizaci a zbrojení. „Výdaje na armádu, policii a státní bezpečnost vzrostly šestnáctinásobně,“ popisuje historik. Lidé tehdy skoupili vše, co šlo. „Nebylo k dostání vůbec nic, ani noviny a základní potraviny.“ vzpomíná Pavel Kattera. Hned ráno po vyhlášení reformy vyrazil směrem k náměstí první dvousethlavý dav z elektrozávodu Škodovky v Doudlevcích.
„Další lidé se připojovali. Když jsme dorazili na náměstí Republiky, bylo už plné,“ vzpomíná jeden z pozdějších odsouzených, Václav Eliáš. Nespokojenci vtrhli na Jednotný národní výbor, dnešní magistrát, a žádali vysvětlení. Místo toho je začaly lidové milice zatýkat. Dav se ale nedal. Zatím byl v přesile. „Lidi zpívali státní hymnu. A s obrazy Masaryka a Beneše vyrazili k budově krajského soudu do Veleslavínky,“ vzpomíná Kattera.
Některé soudce, kteří figurovali v politických procesech, vzbouřenci zfackovali. „Jednoho dokonce chtěli i pověsit,“ říká. Soudní spisy vyházeli z oken na ulici a zapálili je.
V davu se Kattera zastal těhotné ženy, kterou praštil ozbrojený milicionář do břicha. „Když jsem mu dal pěstí, viděl to náš kádrovák, který všechno pozoroval,“ říká Kattera, jenž byl zaměstnaný u firmy Armastav. To ho později stálo roky života strávených v jáchymovských uranových dolech. Karel Kasal, kterého soudce označil za vůdce revolty, nastartoval na náměstí Republiky policejní džíp a vyrazil s několika lidmi na Masarykovo náměstí – tam nepokoje pokračovaly. Sochu našeho prvního prezidenta tu nechali komunisti zatarasit dřevěnými deskami, aby nebyla vidět. „Jeden kamarád měl s sebou aceton, polil je a zapálil,“ říká Václav Eliáš. Večer byla socha stržena a odvezena do Škodovky.
Dopadl nejhůř Druhý den ráno začalo zatýkání. Lidé s vysokoškolským vzděláním byli přeřazeni do dělnických profesí. V Plzni bylo vyhlášeno stanné právo. Od půlnoci do čtyř do rána byl nařízen zákaz vycházení. Budovu soudu, rozhlasu, plynáren i další hlídala ve dne v noci armáda. První vlna soudních procesů proběhla velice rychle, ještě v červenci téhož roku. „Odsoudili mě za společně organizovanou protistátní činnost s patnácti dalšími lidmi, se kterými jsem se ale nikdy předtím neviděl,“ kroutí hlavou Pavel Kattera.
S ním si šlo sednout dalších tři sta třicet lidí. Podle údajů z Archivu ministerstva vnitra Pavla Katteru „usvědčila“ prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová. To ale nebylo všechno. Následovala akce „B“. Během ní bylo z Plzně vystěhováno pět desítek rodin. Druhého července dostal vyrozumění o opuštění města i otec Richarda Smoly. „Přestěhovali nás do Ptenína na Přešticku. Do domku, který sloužil jako kurník,“ říká Smola. Na odsouzené čekaly nelidské metody plzeňské státní bezpečnosti a potom vězeňské služby na Borech.
„Nebili nás. Ale nenechali nás vyspat. Vyslýchali nás ve dne v noci. Po čtrnácti dnech bych klidně podepsal rozsudek smrti,“ popisuje Kattera. Pak se „přestěhoval“ do Jáchymova a v dolech tu strávil sedm let. Propuštěn byl v roce 1960 na amnestii. Mezitím se s ním rozešla jeho žena. Plzeň měl zakázanou. Vrátil se do Jáchymova, kde bydlel na ubytovně. Potom začal pracovat na stavbě v Ostrově u Karlových Varů. Nakonec s rodinou odešel do pražské Hostivaře. Celý život jezdil na chatu na Berounsku, kde se věnoval trampingu.
