Milují ji muži. A milují ji také ženy. Hru, při které je obtížně skrývaný strach a pot věčným společníkem. Texas holdem poker. Legenda praví, že světlo světa spatřil koncem devatenáctého století. Samozřejmě v Texasu.
Kdo jej nehrál, nepochopí. Pravda je ale taková, že kdo jedinkrát usedl ke stolu s hebkým plátnem, propadl mu. Texas holdem se dá hrát prakticky všude. Dokonce už i v Břeclavi, v prvním pokerovém klubu ve městě, který funguje od září.
Vyrážím na jeho obhlídku. A hlavně na zkušenou. Vcházím do čisté, udržované místnosti se dvěma hráčskými stoly. Atmosféra je docela veselá a plná očekávání. Zatím.
„Vyberte si kartu, podle které určíme, kam se posadíte,“ vybízí mě vousatý třicátník za stolečkem, který je
u hlavních dveří. Úkol plním. Beru si křížové eso a sedám si.
Kde jsou vlídné tváře, jež mě vítaly? Teď už se všichni kolem mračí. Devět mužů mlčky třídí žetony. Podle hodnoty: zelené (25), černé (100), šedé (500), fialové (1000) – v součtu má každý pět tisíc. A jeden červený žeton k tomu. Ten je bonusový a proplácí se jeho držiteli až po hře. Ovšem jen v případě, že bude patřit mezi nejlepší. Je nemožné, abych to byl já. Vždyť v sále je dvacítka dychtivců.
Začínáme. Jde se na hru
„Tak co bude? Fold? táže se mě protihráč po pravé ruce. Karty jsou už na stole, ale ještě jsem se na ně ani nestihl nepodívat. Jsem příliš zaměstnán vlastní nervozitou.
„Call, dorovnávám,“ obratem odpovídám a mrsknu před sebe zelený žeton.
„Raise,“ suverénně zakřičí chlapík tři židle ode mě. Dává dva tisíce navrch a tváří se, jako kdyby mě od narození nenáviděl. Mezitím už všichni karty položili. Až na mě.
S šestkou a dvojkou toho člověk nic moc nevymyslí. A pokud po flopu nemá jedinou dvojici, je přesně tam, kde být nechtěl. Já tam bohužel jsem.
Nakonec se rozhoduji to risknout, třeba blafuje. A vzápětí dorovnávám.
Jenže můj protějšek se nedá. Padesátník s šedivými vlasy. Muž, který mi zanedlouho sebere iluze o výhře. „Raise!“ hlesne a pokládá další žetony v hodnotě dvou tisíc. Jsem na dně. Potím se snad i na palci levé nohy.
„No nic, fold,“ smutně odložím karty. Netroufl jsem si dál blafovat.
K úspěchu a respektu soků mi nepomáhá ani můj zevnějšek, speciálně zvolený pro tuto příležitost. Jsem celý v černém. Až na blond vlasy. Jsem jako „temný rytíř“ bojující za své právo vítězit.
Nedaří se mi ale ani v dalších kolech. Žetony mizí. Už mám jen dvě hromádky zelených, černých a jeden bonusový žeton. Raději si dávám pauzu. A vzápětí poznávám, že nejsem úplný „žabař“. Na chodbě klábosím s některými nešťastníky, kteří už jsou z kola ven. „Já mám dva páry a on dostane na river eso,“ hřímá jeden z nich s cigaretou v ústech.
Žetony na stole. A konec
Vracím se posílen. Vím, že jsou na tom někteří i hůř. A světe div se, vyhrávám. Troufl jsem si s třemi šestkami na all in. V dalším kole s jedním párem králů beru bank zase. Jenže je to jen dočasný jev. Začínám opět prohrávat. Zbývá mi jediné: riskovat. Vsadit vše a čekat, že soupeři se zaleknou.
„Tak snad příště, ale slušná hra,“ uklidňují mě po chvilce protihráči. Sázka vabank nevyšla.
Mým katem se stal muž s šedivými vlasy. Stálo u něj štěstí. Já ho neměl. Odcházím jako celkově patnáctý.
V jednom měli soupeři pravdu. K zelenému stolu s hebkým polstrováním na okraji se rozhodně chci vrátit. A jestli příště zvítězím? Kdoví. Ale hra je to prostě báječná.
Někomu se zdá o výletech do vesmíru, jinému o nekonečných písčitých plážích a dalšímu o vnadných kráskách na nich. Ivanu Švagríkovi se zdá o kartách. O pokeru a jeho variantě texas holdem. Miluje ho natolik, že společně s kamarádem založili v Břeclavi první pokerový klub.
Kdy vás napadlo, že v Břeclavi založíte pokerový klub? Přišlo to tak nějak samo. Hráčů je ve městě relativně dost, ale neměli vlastní prostory. Vlastně byly takové dvě skupinky, které hrály odděleně. Například v Hodoníně podobný klub s úspěchem funguje, cítili jsme, že něco takového tady chybí.
Otevřeli jste teprve v září. Máte dostatek hráčů? V tom není problém. Měli jsme jich na začátku možná až moc. Třeba i čtyřicet najednou. Ale po čase jsme zvedli zápisné do turnajů. Je pro to jednoduché vysvětlení: někteří se za pár korun přišli jen zabavit, někteří byli opilí a celkově neměly turnaje velkou úroveň.
Může takový koníček výrazně narušit rodinný rozpočet? Je na každém, aby se hlídal a dodržoval takzvaný money management. Ale u nás nejde o žádný velký hazard. Na turnaj se dostanete za pár stovek.
Co by nemělo scházet správnému pokerovému hráči? Těžko říct. Ale každopádně by měl být dobrým psychologem ja mít správný odhad. Důležité také je, aby nebyl bázlivý. Nezáleží totiž na tom, jaké máte karty. Klíčové je vědět, kdy si můžete dovolit zariskovat.
