Hola, hola, škola volá. Na žáky, kuchařky, učitele. Trakař jménem škola potlačí všichni společně.
„Zdá se mi, že prázdniny jsou každým rokem kratší. Ale těším se, protože budu mít šesťáky a všechno začne od začátku,“ připravuje se na maraton zvonění, přestávek a písemných prací učitelka Štěpánka Šťastná.
Ať nás nezkouší
Devětatřicetiletá Štěpánka Šťastná učí na druhém stupni základní školy v Konečné ulici. Dějepis, ruštinu a informatiku. Když jako sedmiletá poprvé vstoupila do třídy, byla klidná. Stejně jako v dalších ročnících, kdy už platila za spolehlivou žákyni.
„Jak jsem budila dojem hodného dítěte, tak jsem vždycky vyfasovala nějakou funkci,“ vzpomíná. Na starost tak měla nástěnky nebo učitelům nosila třídní knihu.
Její obliby u kantorů se spolužáci snažili využít. „Jakmile jsem pro něco šla, hned křičeli, ať domluvím, aby nás nezkoušeli,“ směje se.
Dnes zažívá to samé, jen z druhé strany. „Když děti přijdou pro mapu nebo pro sešity, vyzvídají, jestli budou psát. Paní učitelko, dneska ne. V tom se nic nezměnilo,“ srovnává sympatická kantorka.
I když se děti internetové éry bojí zkoušení stejně jako jejich předchůdci, přece jen jsou v něčem jiní. Hůř se motivují. „Jsou zvyklé na akci, takže zaujmout je o dost složitější. Znají Facebook, ale nikdy třeba nejely vlakem,“ kroutí hlavou učitelka.
Vedou zničené žaluzie
Kdysi se spolužákem oloupal desku školní lavice. Ironií osudu dnes zničené školní lavice nebo židle sám opravuje. Ve škole v Konečné ulici. Údržbář Josef Rajzl.
„Děti rozbijí hodně věcí. Protože ale rodiče pak musí vzniklou škodu zaplatit, podařilo se nám jejich počet snížit,“ říká čtyřicetiletý muž.
Když chodil Josef Rajzl do školy, žebříčku poničených věcí vévodily židle. Žáci je rozbíjeli věčným houpáním. „Nové školní židle jsou ale odolnější, daleko častěji teď opravujeme žaluzie v oknech,“ vypočítává.
Děti už také dnes jen stěží vyškrábou na desku lavice P + M = VLN. Ve srovnání s dřevěnými jsou moderní desky školních lavic tvrdší. „Jde to jen kružítkem, to pak ale bereme jako úmysl. Takovou desku už nepřebrousíte, je zničená. Rodiče ji musí zaplatit,“ upozorňuje školní údržbář.
Jeho samotného nechal první den ve škole v roce 1977 chladným. „To víte, kluk. Holčičky to prožívají víc,“ říká lakonicky.
Ve třídě byla kamna
„První den ve škole jsem plakala,“ rozesměje se Soňa Žižková, školnice a zároveň vedoucí uklízeček ve škole na sídlišti Čankovská. „Rodiče odešli ze třídy a já jsem se strašně bála, že mi utečou.“
Soňa Žižková navštěvovala malotřídku v Černavě. Třída, do které chodila, často v zimě vypadala jako ve filmu Krakonoš a lyžníci. „Ve třídě jsme měli kamna a v nich se topilo. A po třídě se sušilo naše promáčené oblečení,“ baví se při vzpomínce na dávno odváté časy.
Na dnešních dětech jí nejvíc vadí, že neumějí pořádně pozdravit. „Polovina z nich nezdraví. My jsme byli jinak vychovaní. Pozdrav byl na prvním místě,“ říká.
Jestliže před lety na prvního září plakala, dnes ji stejné datum vykouzlí ve tváři spíš hořký úsměv. „Uklízet. Dnes a denně budeme uklízet,“ odpoví na dotaz, co ji v novém školním roce čeká.
Byli jsme rozumní
Ředitel základní školy v Konečné ulici Vladimír Hůrka nastupoval do první třídy v roce 1965. „Nevím, jestli jsem učitelce nesl kytičku. Ala pamatuji si oblečení. Košile s krátkým rukávem a tesilky,“ nezapomněl.
Na škole patřil k živým dětem. „Byli jsme rošťáci, ale rozumní. Když jsme se pošťuchovali, nebylo v tom žádné násilí. Ve třídě o přestávkách jsme hráli ping pong na lavicích nebo si házeli měkkými balony. Dnes jsou děti agresivnější,“ srovnává Vladimír Hůrka.
Jaké jsou podle něho největší rozdíly mezi dětmi jeho generace a dnešními žáky? „Těm dnešním chybí motivace. No tak propadnu, no. To je toho,“ říká.
Nejhorší kázeň mají tradičně sedmáci. Nejlepší děti na prvním stupni, a pak deváťáci. „U nich už odeznívá puberta a začínají přemýšlet jako dospělí,“ dodává.
Učitelkou? Ne
Na vysvědčení před prázdninami měla samé jedničky a do školy už nemůže dospat. Osmiletá Pavlína Hasilová je žákyní základní školy v Truhlářské ulici a prvního září usedne do lavice třetí třídy. „Nejvíc se těším na kamarádky a paní učitelku. Ta je hodná a zábavná. A pěkně učí,“ chválí svou třídní školačka, která má už týden před koncem prázdnin vzorně připravenou aktovku. „Ve škole ráda čtu a píšu, baví mě ale taky kreslení a tělocvik. Hlavně šplhání po tyči a skok přes kozu,“ odpovídá vzorně na dotazy redaktora. Přestože loni přinesla domů první poznámku za zapomenutí domácího úkolu z angličtiny, ze školního prostředí je stále nadšená. Být jednou učitelkou však nechce. „Raději herečkou. Učitelka má těžkou práci.“
