Psí výkaly a páchnoucí maso. To je postrach táborských sekáčů

Kdo chce pracovat u technických služeb, musí ustát každé počasí. Třeba letní vedra. Co všechno zaměstnanci zkusí, zjišťoval na vlastní kůži redaktor Sedmičky.

„Ne, to není rozbřesk, to světlo tam je bledý odlesk luny,“ namlouvám si slovy klasika, že je ještě noc. Ve skutečnosti je ale půl páté ráno a musím vstávat. Na jeden den si mám zkusit práci zaměstnance táborských technických služeb. Čeká mě pletí a sekání trávy.

Nastupuji v pět ráno na Žižkově náměstí. „Když jsou taková vedra, začínáme dřív,“ vysvětluje zahradnice Milada Michalčíková, jen co dorazím na místo.

V liduprázdném městě se naše hlasy rozléhají do ulic, kde se pomalu probouzí život. Nořím se s motyčkou do váz, což je odborný výraz pro velké truhlíky s květinami. Načechrat půdu, vytrhnout plevel i s kořínky. To je na pár hodin můj úděl. Víc než plevel ale možná rostou z váz vajgly od cigaret. „Nejhorší je to u vlakového nádraží,“ dozvídám se.
Při práci si všimnu, že jedna ze zahradnic má na rameni tetování. Nevyzvídám věk, ale tipuji jí kolem padesáti. Proto mě zarazilo. „Mořský koník je jediný chlap, který nosí mláďata, a taky mám ráda moře,“ svěřuje se.

Při vyhrabávání vajglů mě zajímá, co všechno kromě nich ve vázách můžu najít. „Různé odpadky, ale i psí lejna. Lidi, co mají třeba dogy, je nechají klidně do květináčů, víte co,“ chápe narážku Michalčíková.Teď je to prý ale o něco lepší, protože mezi kytky sypou granule, které psy odpuzují. Nahlas přemýšlím o tom, jak z nás všech poleje pot, až nastane v posledních dnech tak obvyklé horko. Už teď je dusno, že i mouchy chodí pěšky, parafrázuji si pro sebe hlášku legendárního komentátora Gabo Zelenaje. Tým zahradnic se směje. „Dneska je chládeček. To jste tady měl být včera. Když nahoře zatopí, jsme už v devět ráno na odpis,“ říkají.

Stáčíme se pomalu z centra města k nádraží. Místu proklínanému snad všemi pracovníky technických služeb. „Sbíráme tady odpadky, hlavně po bezdomovcích. „Dokážou být pěkně nepříjemní. Tady kolegyni jednou i poplivali, když se pod nimi snažila uklidit,“ sdělují mi rozhořčeně všechny ženy najednou.

Po práci je vždycky třeba uklidnit nervy. „Mám na Mladovožicku zahrádku. Jezdím se tam odreagovat,“ říká mi Michalčíková. To dost dobře nechápu. Mám kytek za tři hodiny celkem dost. Ale kolegyním jejich lásku věřím. Zvlášť, když mi popisují lítost na tím, jak lidi květiny z truhlíků kradou. „Když jsme třeba osázely vázy u zimního stadionu, byly do druhého dne prázdné,“ popisují ženy.
Loučím se s ranní partou a po školení o bezpečnosti práce na správě technických služeb přejíždím na Kopeček. Mám tam domluvené ještě sekání trávy.

V oblacích prachu

Sekačky s volantem. Připadají mi jako formule 1, když vidím, s jakou rychlostí manévrují mezi paneláky. Od skupiny chlapů dostávám další školení. Jak zvládnout řízení, čemu se vyhnout, na co si dát pozor. Chvíli stojíme a debatujeme. „Hele, jak se hnula támhle v tom okně záclona. Za chvilku tady máme telefon, že neděláme,“ směje se jeden ze skupiny „sekáčů.“

Prý není nic neobvyklého, že si na ně lidi stěžují a volají na technické služby, že mají prostoje. Nebo si vymýšlí i něco horšího. „Snaží se na nás třeba svalit, že jsme jim rozbili okno kamenem, co od nás při sekání odletěl. I proto máme teď na sekačkách GPS. Potom nikdo nemůže tvrdit, že jsme mu škodu zavinili my, když třeba před jeho barákem vůbec nesekáme,“ říká Roman Krejčí.

Zvoní mi telefon. „Zahoď ho. Bude tě zdržovat od práce. Od telefonování tady nejsi!“ slyším od dočasných kolegů skoro sborově. Samozřejmě je to sranda a jen dotváří vřelý přístup party, která se mi s péčí věnuje.

Kličkování mezi sušáky, nízkými balkony nebo sloupy osvětlení je daleko těžší, než jízda autem po Starém městě.

Jedu těsně kolem křoví. Najednou se sekačka zadrhne. Mám pocit, že ode mě létají kameny na všechny strany. „Rozmetal si pařez. Jdeš opravovat,“ říká mi se smíchem Krejčí. Lehám si pod sekačku a vyměňuji podle instrukcí bezpečnostní šroubky u nožů. „Doufám, že si při sekání nabral nějaký hovno, směje se mi jiný sekáč. Uznávám, že je potom taková výměna nožů asi chuťovka.

„Tady to je celkem v pohodě. Ale na Sojčáku. Tam jich je. Nebo když třeba nabereš zabalený starý maso, který je žlutý jak igelitka z Billy, to je potom zážitek,” směje se Libor Novotný. Z okenních parapetů paneláků prý lidem padá kdeco, ale nechávají vše pod okny ležet.

„Vzpomínáš, jak si nabral toho králíka v igelitu. To bylo taky něco,“ volá Novotný se smíchem na kolegu.

Nejde jen o pažit

Tak zase do práce. Hlavně nenabrat něco podobného. Dosekávám trávu pod sušákem na prádlo. Neprozíravě vjíždím na místo, kde je jenom hlína. Mizím v oblacích prachu. Nic nevidím, jen tuším, jak se mi ostatní zase smějí. No co, daň začátečníka. Směju se taky.

„Ta pani ti hezky poděkuje,“ ukazuje Krejčí na balkon, kde visí čerstvě vyprané prádlo. Tedy, bylo vyprané.

Zjišťuji tak, že při sekání nejde jen o dobře zkrácený trávník.
Čeká mě poslední štace. Opět sekání trávy. Tentokrát křovinořezem. Počasí ke mně bylo dopoledne shovívavé. Ale teď, slovy zahradnic, nahoře pořádně zatopili. Blížím se k Blanickému předměstí. Už na dálku vidím, jak z postav, které tam sekají, lije pot. To jsou vyhlídky.

Fasuji vestu, helmu i křovinořez. Asi po deseti minutách se koupu ve vlastním potu. Modlím se, aby už přijel fotograf, který má mojí dnešní anabázi zdokumentovat. Potom už budu volný. Jenže jako naschvál se opozdil. Po hodině už toho mám dost a volám, kde vězí.

Konečně. Pár fotek a do redakce. Slibuji si, že příští podobnou zkoušku si pořádně rozmyslím.