„Puk vidíš poprvé? Já se na to můžu...“ | E15.cz

„Puk vidíš poprvé? Já se na to můžu...“

Redaktor Sedmičky zjišťoval, jak je náročné povolání hokejového kouče. Zúčastnil se zápasu Hodonín – Uničov.

Tvářil se jako po náročné šichtě a nikdy mu nechyběla v ústech cigareta. A to jich Oleg Romancev, bývalý kouč fotbalistů Spartaku Moskva, „spořádal“ za zápas i na dva tucty. To Ivan Hlinka zase mezi třetinami léčil sklíčenost oblíbeným životabudičem, několika panáky.

Koučovat partu fotbalových nebo hokejových chlapíků není žádná legrace. Člověk nemá žádnou jistotu. Vlastně jednu ano. Když se týmu nedaří, čeká ho vyhazov. Je trenérské řemeslo opravdu tak stresující?

Není nic jednoduššího, než to zjistit. Vybírám si hokejový mač mezi Hodonínem a Uničovem. Pochopitelně se „pečlivě“ připravuji, když kouknu v sestřihu na olympijské Nagano. Jen doufám, že po zápase napodobím Jágra a jeho vítězné gesto: Salut, světe!

„Dnes to bude procházka,“ uklidňuju své nové parťáky. Trenéři Tibor Janás a Libor Galko sedí ale nervozně zařezaní v křeslech trenérské kabiny.
„Tak to snad bude dobrý,“ opáčí Janás, když mu říkám, jak malý kurz vypsaly sázkové kanceláře na výhru Drtičů.

Jdeme na střídačku, za chvíli zápas začíná.
„Ty vole, to snad není možný. Ty ten puk vidíš poprvé? Co to bylo? Proboha, já se na to můžu…“ řve na hráče jako honák dobytka hostující kouč Tomáš Sršeň.

Nedivím se mu. Uběhlo pouhých čtyřiačtyřicet vteřin, Korotvička fantasticky zamířil a zajistil nám vedení. Panečku, to byla rychlost! Ještě jsem ani nestačil zjistit, na kolik hrajeme pětek a v jakém složení. Zápisník s tužkou je mi zatím k ničemu.

„Kluci, super, jen tak dál. Jedeme, do nich,“ raduje se můj kolega Galko, zatímco ostatní se plácají po ramenou a halou rezonuje střelcovo jméno.

Zrovna se mi vybavuje švihák John Stein, modla fotbalového Celticu. V pětaosmdesátém mu puklo na lavičce srdce. Nic takového, dnes to bude jeden z klidnějších zápasů pro trenéry, říkám si.
A mám pravdu. Uničov nestačí, po první třetině vedeme už 5:0. „Ze začátku jsme hráli trošku opatrně, nevěděli jsme, s čím na nás soupeř přijde,“ říká mi Janás. Plavovlasý šéf domácí lavičky s rozevlátým účesem má samo sebou radost.

„Zatím je to v pohodě, takový silvestrovský zápas,“ směje se útočník Michal Holuša.
Jenže ještě není konec. „Co to je? Tohle si prostě nemůžeme v pěti lidech dovolit,“ láteří Janás s Galkem, když Uničov snižuje na 3:6.

Zkušený gólman Tuček sedí zachoulený v dece kousek ode mě, v bráně už je mladík Šurý. A moc se nevyznamenal: pustil i lehkou střelu mezi betony.
„Hoši, jedeme. Nic se neděje!“ burcuje Janás, který omylem spolknul žvýkačku, svůj uklidňující prostředek.

Ne, žádný stres. Už se zase pozoruji, že moji kolegové se na sebe usmívají. Jako bratři, kteří se shledají po dvaceti letech. „Deset, deset, deset…“ duní stadionem. Přání plníme: už to je 10:3.
„Je to v p…!“ mrskne hokejkou jeden z hostujících hráčů. Celkem přesně vystihl, co se stalo na ledě. Borci v modro-oranžovém zasadili Uničovu ještě dvě rány.
12:3, to je výprask!

„Byl to jeden z našich nejklidnějších zápasů za kariéru,“ culí se Galko s Janásem, když už v kabině u stolečku popíjejí vítězné pivo a cpou se gulášem.
V takových chvílích se chce udělat jediné: Salut, světe!

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!