Život na Hranicku nebyl v minulosti žádný med. Vyrazit si do lesa znamenalo riskovat střet s loupežníky, kteří měli svá sídla nebo skrýše na starých hradech. Na Svrčově, Puchartu a Drahotuchu, ze kterých dnes už zůstaly jen kusy zdí a valy. V průběhu staletí sloužil dvěma lupičským bandám i Helfštýn.
„Loupežníci na Hranicku řádili. To se dělo. Jsou o tom i kusé zápisky ve starých farních kronikách,“ říká Tomáš Pospěch, který historii loupežníků zkoumá. Lidé si však podle něj příběhy přikrášlovali. „Když jsem připravoval knížku o pověstech Hranicka, kde jsou i loupežnické zkazky, prošel jsem si staré časopisy, farní kroniky, Záhorskou kroniku, hledal jsem v archivu, ve starých kalendářích. Některé pověsti jsem našel třeba v deseti variantách. Snažil jsem se dohledat a do knížky zařadit tu nejstarší,“ vypráví Pospěch.
Nejvíc loupežnických pověstí se vztahuje ke Svrčovu. Kdysi rozlehlý hrad se tyčil na skalnatém vrchu nad řekou Bečvou přibližně proti dnešním lázním Teplicím. „Postavili ho pravděpodobně ve čtrnáctém století, ale v roce 1548 jsou už o něm zmínky jako o pustém hradě,“ uvádí hranický historik Jiří Nebeský. Zašlé loupežnické časy dnes připomínají už jen nepatrné zbytky kamenných stěn. „Zdi postupně rozebrali místní lidé na stavební materiál, postavili z něj například v roce 1753 kostel na Masarykově náměstí v Hranicích,“ zmiňuje Nebeský.
Zastavil ho až král
Původně měl Svrčov sloužit k ochraně statků olomouckého biskupa, to se ale zvrtlo za posledního majitele Michala Svrčovského. Stal se z něj zbojník. Se svými kumpány přepadal obchodníky, kteří putovali Moravskou branou po obchodní stezce, a plenil sídla zemanů v okolí.
„Když se to doneslo českému králi Václavu III., napomenul jej,“ píše Gallaš. Na napomenutí vsadil i následovník Václava III. Jan Lucemburský. Nakonec mu ale nezbylo než přitáhnout k hradu s bojovníky.
„Existují historické zmínky, že Svrčov dobyla vojska Jana Lucemburského. Zpupné loupeživé majitele hradu pak nechal král pohřbít s useknutými hlavami v kostele, který stával v Hranicích na dnešním Školním náměstí,“ líčí Pospěch.
Loupežníci z Helfštýna
I ke hradu Helfštýn se váže spousta loupežnických historek. Ve třináctém století ho šlechtic Friduš z Linavy postavil jako loupežnickou základnu a v sedmnáctém století se tam usídlila další loupežnická banda.
„Počátek Helfštýna je spojen Fridušem z Linavy, který byl údajně loupežníkem a okrádal bohaté kupce. Není to úplně podložené, ale prohlídku na hradě začínají průvodkyně právě touto osobností,“ říká kastelán Helfštýna Jan Lauro.
Podle některých pramenů proti Fridušovi zasáhl v roce 1287 král Václav II. při vojenském tažení na Moravu. Hrad tehdy dobyl a loupežníky nechal popravit. Potom byl přes čtyři sta let klid. Než přišel na počátku osmnáctého století loupežník Kristián se svou družinou. Lidé v kraji si o něm tehdy vyprávěli hrůzné příběhy. Některé části pověsti, která se o loupežníkovi Kristiánovi traduje do dneška, dokládají i dobové dokumenty.
Roku 1930 vyšla v Záhorské kronice pověst o tom, jak Kristián se svými nohsledy řádil mezi Hranicemi a Přerovem. „Nebylo dne, aby se hrůzné zvěsti o jeho skutcích nešířily mezi lidmi,“ uvádí pověst.
Drahotušská kronika popisuje rabování loupežníků 23. května v roce 1710 v Drahotuších u Pavla Andrysa. Nechal se prý mučit a neprozradil, kde má ukryté statisíce ve zlatě a stříbře. Jeho soused Jan Horní po zbojnících střelil, čímž obrátil jejich pozornost na sebe a banda si z jeho domu odnesla šaty, maso, půl vědra kořalky, dvě vedra vína a peníze.
Odhalili je studenti
V kronice se dále píše o konci loupežníků. Tak trochu k němu přispěli zvědaví studenti z piaristické koleje v Lipníku, kteří se vydali na výlet na Helfštýn. Opuštěný hrad v té době hlídal dráb Jan Onderka. Studenti místo prolezli a zjistili, že tam Onderka přechovává loupežníky. „Schovával je v jedné z bašt,“ upřesňuje kastelán Helfštýna Lauro.
Pak se na hrad vypravili vojáci a s loupežníky si poradili. Kronika uvádí, že je pověsili 11. července. Byli mezi nimi i dva synové drába Onderky. „Skončili na šibenici kousek za Lipníkem směrem na Hranice. Tomu místu se říká U Posraného křoví,“ doplňuje kastelán. Hrad pak vojáci pro výstrahu pobořili.
Loupežníky na Hranicku lákalo to, že Moravskou branou procházeli po zemské stezce obchodníci a jejich zboží bylo vítanou kořistí. Řádění loupeživých band nedokázaly zabránit ani oddíly ozbrojených vojáků, které po nich marně pátraly.
Lupiči Bočka Puklice
Také na hradě Drahotuch, jehož zříceniny jsou dodnes v lesích nad Podhořím, žili loupežníci. Ti se prastarého hradu zmocnili na konci husitských válek. Pod vedením Bočka Puklice z Pozořic vyrážela skupina mužů na loupežné výpravy do okolí.
Přepadání v kraji měli na svědomí také obávaní zbojníci vedení Ruprechtem z Puchartu. O jejich konec se podle pověstí postarala zamilovaná dvojice, řeznický tovaryš Jurka a jeho milenka Hedvika, dcera hranického řezníka (více v textu v pravém sloupci - pozn. red.).
Znáte také nějaké loupežnické pověsti?
