Leží mu na srdci, jak vypadají Strakonice. O svých vizích a o tom, co by udělal jinak, dokáže architekt Jan Rampich povídat hodiny. Doufá, že ještě není nic ztracené, kromě prostoru Na Ostrově, kde město svou šanci snad na staletí propáslo.
1. Rodina
Největší radost mám z fungující rodiny, ale o tom se mluvit ostýchám. Mám pěkné manželství a dvě čerstvě dospělé dcery. Krásné vztahy se nám ale daří udržovat v celém příbuzenstvu: s rodiči, tchyní, bráchou, švagry, švagrovými, neteřemi, synovci. Velmi osobní vjem jisté tiché radosti pociťuji také od té doby, co jsem přestal říkat, že nás lidi cosi přesahuje, že je něco nad námi a dal jsem tomu pravé jméno, totiž Bůh.
2. Svoboda
Velké štěstí také zažívám, vždycky když si uvědomím, že žijeme ve svobodě, že nám komunisté už přes dvacet let nevládnou. A že smím klidně na ulici dva měsíce kdykoli zařvat: Paroubek už není! Pořád se toho nemůžu nabažit a výsledek letošních voleb pokládám za zázrak.
3. Pivo
Nedávno jsem objevil prodejnu piva před strakonickým pivovarem a zjistil jsem, že takové kousky jako Dudák, Klostermann nebo Velkopřevor jsou naprosto úžasná „bahna jako ráhna“! Díky, vážená paní sládková Dagmar Vlková, co bych si bez vás počal.
4. Práce
Pozoruji, že se už zase rozjíždí stavebnictví a jako architekt mám znovu hodně krásné práce. Hřeje mě u srdce, když jsou lidé spokojení. Nedávno mi řekla jedna mladá paní, že se jí v domě, co jsem vyprojektoval, žije jako v ráji.
5. Psaní
Hodně mě poslední dobou baví psát. Kromě knihy o rodinných domech, která vyjde na jaře 2011, připravuji už sedmnáct let pravidelné měsíční články pro Dům a zahradu a úvahy o bydlení pro různé noviny. Teď jsem k tomu přidal i novelu z vojny ze sedmdesátých let. Ještě nevím, co z toho vyleze. Zatím to má pět kapitol.
6. Radar Mám radost, že k nám Američané zřejmě přece jen instalují součást protiraketové obrany. Panu Tamášovi a všem levicovým dredařům a antiglobalistickým výtržníkům navzdory.
7. Obyčejné věci
Dobrou náladu mám z tatranek, pytlíkových polévek, vína, vietnamských dětí, co se dobře učí, z každého gádži i Roma, co má práci a svědomitě ji vykonává. Z Otavy, co je úžasně čistá, z úrovně kanálu ČT2, z vyhládlých kvíčal, co mi každý rok v lednu sezobou bobule na hlohyni, z výhledu z okna svého domu a z úrovně služeb v prachatickém hospicu.
A také z hezkých holek, kterých je „šlakovitě“ málo, avšak jsou.
