Daniel Vícha slouží v jedné z největších římskokatolických farností v Karviné třetím rokem. Je podle něj těžké rozdělit radosti na osobní a pracovní. „U kněze je to trošku problém, protože život osobní a pracovní se těsně prolíná. Kněz je tady pro lidi a všechno to spolu souvisí,“ říká Vícha. Kterých sedm věcí je mu v životě nejmilejších?
1. Pomoc druhému
Pro mě je radost, když za mnou přijde člověk a řekne, že jsem mu pomohl. Protože povolání kněze je takové, že nikdy nevidím výsledek své práce. Člověk za mnou přijde s trápením, prosbou nebo problémem a já se mu snažím pomoct. Pak už toho člověka třeba nikdy v životě neuvidím. Ale když se dozvím, že jsem dotyčnému pomohl, tak to je ta největší radost, kterou můžu prožít.
2. Rodina
Když se podívám na svůj osobní život, tak rodina je pro mě určitě další radostí. Ale ne rodina jako taková, protože jako kněz svou rodinu nemám. Ale rodina širší, ať už jsou to prarodiče, rodiče, sourozenci. Sestra má tři děti, takže jsem už trojnásobný strýček. Zrovna teď je u mě na faře jeden ze synovců. Kvůli času s ním nemůžu vyrazit třeba na výlet, ale jsme spolu často a víme o sobě. Když můžu, tak ho beru všude s sebou.
3. Kněžská parta
Vždycky se těším na to, až se zase sejdu s přáteli. Často to jsou právě mladí kněží, spolužáci. Je nás šest a máme takovou svou partu. Spolu totiž můžeme řešit své problémy, popovídat si o všem, co potřebujeme. Scházíme se vždy pravidelně u jednoho z nás. Každý totiž slouží v jiné farnosti. Jeden přítel zrovna studuje v Římě, tak jsme ho byli navštívit i tam.
4. Cestování
I když toho času nemám moc, snažím se svou dovolenou strávit v nějakém historickém městě s kostely, katedrálami a památkami. Naučím se tam kus historie. Když si to přečtu v knížce, tak to zapomenu. Když to místo navštívím, tak už vím, že to bylo postavené proto a proto a tehdy a tehdy. Třeba Francie je úžasná a láká mě nejvíce. V Římě jsem byl už devětkrát, takže v něm znám skoro každý kout. Mým snem je navštívit Rusko. Láká mě odlišnost kultury, která tam je. Je tam totiž náboženství církve pravoslavné – ortodoxní, což je sice křesťanská církev, ale ta kultura je podstatně jiná. A takovéto poznání východu, východní spirituality, ten jejich pohled na život, který je úplně jiný než náš západní, o tom bych si rád nejenom přečetl, ale ho i poznal. Když cestuji za poznáním, tak většinou vyjíždím v neděli po mši svaté a musím se vrátit do soboty. Takže místa si musím vybírat i podle vzdálenosti, nemohu totiž odcestovat někam na tři týdny. Často pak dělám z mých cest přednášky a besedy pro lidi.
5. Čas pro sebe
Takový večer, kdy už vím, že za mnou nikdo nepřijde, nezazvoní, na ten se těším. Život kněze je o tom, že jsem v jednom kole. Takže si přes den nemůžu říct: tak a teď si vyperu nebo uvařím. Takže úplně běžný život, práce, které mnozí často berou jako, že se jim nechtějí dělat a je to otrava, ty si užívám. Zajdu si do supermarketu, vím, že tam s tím košíkem můžu beze spěchu bloumat, podívám se, kolik co stojí. Nebo si něco uvařím, vyperu a vyžehlím.
6. Život
Celý život je pro mě takovou radostí. Není asi nic, o čem bych mohl říct: To dělám nerad. Kdysi jsem slyšel, že pokud chce být člověk opravdu šťastný, tak musí dělat práci, která ho baví. A zrovna můj styl života a práce, kterou dělám, mě naplňuje štěstím.
7. Cizí jazyky
Pro cizí jazyky se snažím vyčlenit co nejvíce svého volného času. Učím se němčinu, angličtinu, trochu italštinu. A v Karviné se neobejdu bez polštiny. V polském jazyce sloužím i mše svaté, ale má polština není bez chyby. Po návštěvě Francie mě láká i francouzština. Umím také latinu, kterou jsem se učil na fakultě a bez které se kněz neobejde. Latinou se běžně nemluví. Musím ji zvládnout, abych rozuměl textu nebo při mezinárodních bohoslužbách. Třeba ve Vatikánu mluví papež s kardinálem právě latinsky.
