Léta byl pianista Filip Topol se svými kolegy ze skupiny Psí vojáci brán jako zástupce nekompromisního, undergroundového a nepříliš optimistického rocku, při kterém doslova tekla krev – tedy alespoň Topolovi brousícímu na koncertech rukama klaviaturu divoce tam a sem.
S přibýváním let a bohužel i zdravotních potíží vedoucích k jeho předčasné smrti v 48 letech začal jeden z těch nemnoha muzikantů, které lze v českém prostředí označit za geniální, inklinovat k mnohem niternějšímu projevu bez ostatních dvou „psích vojáků“. Zčásti třeba na základě poslechu milovaného Mozarta a dalších velikánů vážné hudby, zčásti na základě zkušeností s nemocničním prostředím. Jeho sólové koncertování nyní, šest let po smrti, vůbec poprvé shrnuje výpravné trojalbum o více než třech hodinách hudby s názvem Nebe je zatažený.
Zásadní změnou v Topolově vnímání byl bezpochyby pobyt v nemocnici na konci devadesátých let, „rok chlístanců a krve“, jak jej nazval, který se stal hlavním zdrojem inspirace pro velmi osobní album Střepy z roku 1999. A v dalších letech vystupoval i sólově na koncertech, na nichž do podobně niterní podoby měnil původně velmi razantní skladby Psích vojáků, jichž byl ostatně hlavním autorem i textařem.
A právě dva disky ze tří nového výběru patří k takovým koncertům, z klubu Na Rampě v Jablonci nad Nisou z let 2000 a 2001. Na nich znovu rozebírá starší známé rozervané písně, tentokrát ovšem – v době léčení a nucené abstinence – s hlubokým zamyšlením, citem pro detail a atmosféru a bez jakýchkoliv nucených rádoby filozofických proslovů o životě a universu.
Asi nejcennější je ovšem třetí disk, na němž motivy starých skladeb převádí do podoby čiré improvizace téměř bez zpívaného textu, rozlévající se na všechny možné strany, chvíli trylkující, chvíli se vznášející v monumentálním prostoru, v němž zcela setřel hranice mezi původním bigbítem a vážnou hudbou.
„Každá píseň je jeden malý svět,“ řekl kdysi Topol v jednom z dávných rozhovorů z té doby. Trojalbum dokazuje, že v jeho případě se ze tříminutových „pecek“ stávaly světy čím dál větší, až dosáhly velikosti širého až nekonečného vesmíru. A ten rozhodně stojí za nadprůměrnou pozornost.
