Tu a tam urazím na kole dva kilometry do práce. „Musíš jet závod horských kol Okolobrna. Měří jen dvaatřicet kilometrů. Přesunuli termín a zrovna mám dovolenou,“ konstatuje kolega sporťák. To je výzva.
Vzápětí si vzpomenu, jak můj desetiletý bicykl glosoval další kolega: „Ten historický kousek je tvůj? Ty jsi odpůrce odpružené vidlice? Vzadu máš sedmikolečko? Dnes dávají devítikolečko,“ vyjmenoval nedostatky. Informace z videa
Cyklomaraton Tour 2010 sestává ze čtrnácti závodů okolo českých měst. Závod Okolobrna startuje v neděli 22. srpna. Jedno kolo měří třicet dva kilometrů. Hlavní závod se jede na dvě kola. Já pojedu jeden okruh.
Přípravu zahajuji den před závodem, kupuji helmu a rukavice pochybné kvality. Teorii mám našprtanou z videí bikera Jaroslava Kulhavého „Co jíst před závodem?“ a „Základy jízdy v terénu“. Brněnská trať má převýšení 650 metrů, profil vypadá strašidelně. Proto raději přibalím energetický a iontový nápoj i proteinovou tyčinku. Naštěstí.
V neděli ráno svítí slunko, bude horko. Start i cíl je v kempu Obora u brněnské přehrady. Do Bystrce jedu tramvají, dalších pět kilometrů do kempu na kole. Už při rozcvičce tuším, že mě čekají muka. Tři hodiny před startem je v kempu živo. Pozoruji všechno kolem. Kolo s jednou vidlicí vpředu jsem v životě neviděl, prý stálo sto tisíc. Raději ukryji to své za stánek.
Jezdci vypadají ještě drsněji než jejich kola. Vyholená lýtka Jana Svorady, syna trojnásobného mistra Česka, mi nahánějí děs. V deset startuje dětský závod. Favorit hlavní soutěže Jan Hruška dohlíží na závodící čtyřletou dceru Agátu a osmiletého Filipa.
„Brněnská trať je středně náročná. Záleží, jak moc bude rozmáčená. Čekají nás ale kopce,“ říká Hruška, který letos vyhrál mistrovství republiky v půlmaratonu. Jako cyklonula hltám rady. „Zkuste nevyrazit jako blázen a zrychlujte až ke konci,“ říká Hruška. Brněnská trať se podle něj dá jet i na neodpruženém kole.
Bolí plíce, žaludek i nohy „Dvě minuty do startu,“ hlásí startér. Jsem trochu nervózní, ale užívám si společnost nejlepších jezdců. Později už na mě budou řvát „pravá“ nebo „levá“, podle strany, ze které mě předjedou.
„Blee,“ slyším za sebou. Jeden z jezdců se pozvracel ještě před startem. Prásk! Vyrážíme. Spíš jdeme. Hlavní i poloviční závod startují současně, takže se na startu mačká pět set jezdců. Vyrazím ve středu pestrobarevného hroznu. Za chvíli jsme u hradu Veveří a odbočujeme do lesa. Před námi je děsivé stoupání. Cesta je tak úzká, že se zašpuntuje a většina lidí bicykl tlačí. Někteří supí. Brzy šlapeme. Nejprve mě bolí plíce, pak žaludek plný energy drinku. Za chvíli i nohy. Na kopci nad Prádelnou mám dost. Potím se a funím.
Chuť mi spraví první sjezd. Bez tlumičů je to fakt adrenalin. V půli závodu si opakuji jediné – dojedu!? Drží mě energetické doplňky. Po pár kilometrech mi něco nehraje. Tudy už jsem jednou jel! Spolu s několika nešťastníky jsme přehlédli odbočku a jeli třetinu trati podruhé. „Neměli to dobře značené. A ještě jsem píchla,“ stěžuje si Slovenka Jana Balážová.
Už mě předjelo asi tři sta jezdců, jedno dítě i kolo s nosičem. Mám chuť vzdát. Kolik ještě? „Deset,“ štěkne muž, který dokončuje druhé kolo. Sjezd od Helenčiny studánky je extrémní. Nevím, jestli se udržím na kole. Navíc vidím, že mám před sebou dva a půl kilometru dlouhé stoupání Kočičím žlebem. Nakonec ale cíl protnu, odevzdaně a poslední. Vinou bloudění jsem místo dvaatřiceti kilometrů najel sedmačtyřicet. Za tři a půl hodiny.
Padám do trávy. „Na Kočičáku se lámal chleba. Jel jsem pilu,“ slyším jednoho z jezdců. Zato já Kočičák, tedy Kočičí žleb, vytlačil.
