Řekli jí, že skončí na vozíku. Ona jezdí dál
Kdo ji uvidí v civilu, nikdy by do usměvavé blondýny neřekl, že se její vášní stala motorka. Přesto, ve svých dvaceti letech patří Jana Bártová k české ženské špičce v motokrosu. Vévodí ale zároveň jedné „disciplíně“, ve které nebude mít zřejmě nikdy konkurenci. V počtu zranění.
To nejhorší období prožila po nehodě v roce 2005 při motokrosových závodech v německém Tripolisu. Na tu chvilku asi nezapomene. Ležela, nemohla se hýbat. „Postavím se ještě někdy na vlastní nohy?“ ptala se sama sebe. Byla to pro ni nejtěžší situace v kariéře i v životě.
„Říkali mi, že se může stát, že doktor fikne někde vedle, a že třeba nebudu chodit. Naštěstí se nic takového nestalo, ale měla jsem strach, hrozně velký strach,“ vzpomíná Bártová. Diagnóza? Zlomená páteř.
„V nemocnici jsem pak vždycky zahýbala palcem u nohy, jestli je to se mnou ještě dobré. Ale nepřála bych to nikomu. Měla jsem hrozné bolesti, musela jsem podstoupit dvě operace,“ připomíná závodnice ze Ždánic. Následovala dlouhá rehabilitace. Ale nic víc. Motorky se nevzdala.
To, že ji nehody neustále pronásledují, neřeší. „Moc si to neberu. Třeba letos to bylo v pohodě, samozřejmě pochroumané koleno nebo zvrtnutý kotník nepočítám. To jsou malichernosti,“ říká s úsměvem Bártová, která na vysoké škole v Brně studuje obor management v kultuře.
Její nadhled je na místě. Komu se dostane do rukou zdravotní karta motokrosařky, může mít klidně pocit, že se dívá na výčet zranění válečného veterána. Šrouby jí zpevňují páteř a šili ji snad víckrát, než kolik jí je let.
A když počítá zlomeniny, chvilku to trvá. „No, ruce jsem si zlomila osmkrát. A dokonce se mi je na tréninku povedlo zrušit obě najednou,“ vysvětluje žena. Končit ale nebude. A to ani přesto, že odborníci jí vzhledem k jejím těžkým poraněním radí, aby se sportu úplně vzdala. „Myslím, že na to, jak je mladá, jsou ty úrazy až zarážející. Doporučovala bych jí maximálně tak jógu, možná plavání,“ říká fyzioterapeutka Jana Šimonková.
Proražená lebka
Bártová má za sebou i zranění, kvůli kterému nosí fotbalový brankář Petr Čech speciální helmu. Frakturu lebky ale neutrpěla při motokrosu. Ještě než si oblíbila zablácené okruhy, věnovala se příbuzné disciplíně – freestyle motokrosu.
Právě po úrazu hlavy už neměla znova odvahu usednout na motorku a sjet z rampy, a tak před pěti lety definitivně přesedlala na motokros. „Drželo mě to asi tři roky. Jenže jak jsem spadla, už jsem měla moc velký respekt,“ objasňuje Bártová, u které měli po pádu lékaři podezření na krvácení do mozku.
Asi největší porozumění má pro její zapálení Petr Kuchař z Hustopečí. První Čech, který předvedl salto na motorce. I on dlouhá léta jezdil motokros. A stejně jako Bártová několikrát skončil v péči doktorů. „Myslím, že Jana je na motorce závislá. Potřebuje motokros k životu. Pamatuji si, že už jako malá závodila a porážela kluky. V Česku je unikátní, větší konkurenci má až v zahraničí,“ chválí spotovec Kuchař jezdkyni ze Ždánic.
Osobně se velmi dobře znají. Ostatně byl to právě Kuchař, který jí v útlém věku pomohl s kaskadérskými začátky. „Táta od něj koupil rampu, abych mohla trénovat. Ale to už je minulost, k freestylu se nikdy nevrátím. Sám Petr moc dobře ví, jak je nebezpečný. Kdyby mu z těla vyndali všechny šrouby, tak by se asi rozpadl,“ podotýká Bártová.
Jak se v jejím případě ukazuje, polámané kosti a operace jsou u těchto závodů stejně běžné jako výhry a porážky. Adrenalin je ale pro ni zkrátka něčím, co potřebuje k životu.
„Vlastně celý život mám spojený s motorkou. U nás to bylo tak, že když jsem byla malá, jezdil táta. Bylo mi nějakých sedm let, když jsem se poprvé svezla. A pak už se to se mnou táhlo. Přišly větší motorky a větší výzvy,“ objasňuje Bártová svůj vztah k nebezpečnému sportu.
Jedno ví jistě. Zdraví je až na druhém místě. „Neřeším, co bude za dvacet nebo třicet let. Motorka mě baví, takže si to chci ještě pořádně užít,“ uzavírá jezdkyně navzdory tomu, že jí lékaři předpovídají v následujících letech velké komplikace.
