Jeli jsme dva dny ze syrského al-Hasaka, kam jsme se přestěhovali, když to v Homsu začalo být k nepřežití. Na korbě náklaďáku nás bylo třináct rodin. Byli jsme tak namačkaní, že jsme se nemohli pohnout. Převaděči jsem dal za svou rodinu 400 jordánských dinárů (asi 14 500 korun). Po cestě nás několikrát zastavili radikálové z Islámského státu. Všichni jsme museli ven. Naštěstí uvěřili báchorce, že jedeme zpět do Homsu připojit se k džihádu,“ vypráví v jordánském uprchlickém táboře padesátiletý Abú Ammar.
Stal se uprchlíkem. Už tři roky nemá domov. V Homsu kdysi pracoval jako vodohospodář. Jenže Homs už dnes prakticky neexistuje a jeho vodovodní síť zmizela pod hromadami sutin. Stejně tak jako dům pana Ammara. Z Ammara se stal jeden ze skoro čtyř milionů lidí, jimž se podařilo opustit válkou rozvrácenou Sýrii. Vlastně má štěstí v neštěstí – dalších 12,2 milionu lidí v Sýrii potřebuje humanitární pomoc. Z toho ovšem skoro pět milionů lidí žije v oblastech těžkých bojů, kam se za nimi nikdo s pomocí nedostane.
Ta čísla jsou hrozná. Za každým jednotlivcem z těch milionů je příběh – a v něčem jsou si podobné. Z lidí, kteří byli zvyklí žít normální život, chodit do práce, posílat děti do školy, jsou uprchlíci. Běženci – ošklivé slovo. Někteří z nich mi řekli, že se cítí jako příživníci… Žili životy podobné těm našim – Sýrie bývala poměrně vyspělou sekulární zemí, kde lidé rozhodně netrpěli materiálním nedostatkem. Teď se tahle země změnila v peklo na zemi.
Poslední řešení – Azraq
Ammar žije se svou sedmičlennou rodinou v uprchlickém táboře Azraq v Jordánsku. Tuto malou zemi zaplavilo na 600 000 uprchlíků. Nežijí jen v táborech, řada z nich obývá polorozpadlé levné kobky v okrajových čtvrtích Ammánu, jordánského hlavního města. Azraq je pro ně až to poslední řešení, kam jít. Ano, není tu nebezpečí v podobě raket, podřezávání nebo křížové palby. Jsou tu jiná nebezpečí. Nuda, pocit vlastní neužitečnosti, ztráta vlastní hrdosti, beznaděj.
„Nejvíc mi chybí úplně normální život. Tady není elektřina, pro vodu musíme chodit daleko. Doteď byla zima, za chvíli zase budou nesmírná vedra a v těchhle buňkách nemáme ani ventilátor,“ vypočítává Ammar, co všechno musel vyměnit za jistotu přežití. Kemp Azraq vznikl na zelené louce – tedy pardon, na kamenité poušti – v březnu 2013 asi 90 km od syrských hranic.
Vede jej Vysoký komisariát pro uprchlíky (UNHCR) a jordánské Ředitelství pro záležitosti syrských uprchlíků. Jedním z donorů je také Česká republika. Vyrostl uprostřed ničeho, kolem dokola se prostírá jen kamenitá rovina, nikde ani strom. Ostré slunce nebo drsná zima – takové jsou přírodní podmínky v jordánské poušti. Azraq tvoří několik „vesnic“ – menších aglomerací, které mají své náměstíčko, svou samosprávu.
Tak se vedení snaží vytvořit dojem nějaké normálnosti. Ale těžko si představovat normální život tam, kde není nic, jen řady sterilních, stejně velkých, stejně vybavených bílých kontejnerů. Každý pro jednu rodinu.
Vzpomínky na Sýrii
Po pár měsících tady člověk trochu zapomene na ty nejhorší zážitky, nebo spíš se ty hrůzy zasunou někam dospodu, do hlubin mozku. „Jednou mě zastavil jeden z radikálů Islámského státu. Byl ozbrojený, jako všichni. Chodila jsem samozřejmě zahalená, ale měla jsem na oblečení nějaké stříbrné aplikace, nebylo to prostě čistě černé.
Začal i vyhrožovat, že mě zabije, na místě. Já mu ale řekla pěkně od plic, že nemám peníze na to, abych utrácela za oblečení, moje děti mají hlad a pro mě je důležitější je nakrmit, než si pořizovat oblečení, které vyhovuje Da`iš (arabská zkratka pro ISIS). Dodnes nechápu, že mě nezabil, všechny, kteří by se jen pokusili o nějakou náboženskou diskusi, by bez okolků zastřelili,“ vypráví Ammarova žena Zakaa.
Jsou v Azraqu osm měsíců a podle jejich slov se to tu mění k lepšímu jen hodně pomalu. Jen jedno z dětí chodilo chvíli do školy. Pak ale odmítlo. Kvůli válce ztratilo rok školní docházky, asi se cítí méněcenně. Prý nechce nic říct. Zakaa si myslí, že je to posttraumatický šok. Nepojmenovává to tedy těmito slovy, ale vyplývá to jasně z jejího vyprávění: „V al-Hasaka spadla jednou bomba těsně vedle domu, kde jsme bydleli.
Chlapec byl tehdy doma sám, muselo to pro něj být hrozné.“ Její muž dodává, že v Sýrii zažívali bombardování často, bezprostředním důvodem, proč se rozhodli nakonec uprchnout, ale bylo něco jiného.
„Jednoho dne mě zatkli, tři dny jsem strávil ve vězení. Mučili mě, bylo to strašné. Nevím vlastně, ani kdo to byl – jestli vládní vojáci Bašára Asada, nebo islamisté. Je to jedno, nepřátelé všech obyčejných Syřanů jsou všichni,“ říká Ammar, který se téměř nepohybuje, trápí ho neléčené ledvinové kameny, které se zvlášť silně ozývají při chůzi.
Za ostnatým drátem
Ti, kteří obývají kemp Azraq, jsou vlastně svým způsobem vězni. Z tábora se dá dostat jen na propustku s omezeným časem. Nedá se tu moc pracovat – práce není. Dá se pomáhat jako dobrovolník při správě a fungování kempu – tato práce je sice placená, ale je časově omezená, aby se dostalo na všechny. Pracovat může jeden uprchlík jen omezeně, nejvýše tři měsíce. Syn Ammara a Zakay takhle pracoval pro neziskovou organizaci CARE, jejíž česká pobočka působí v Jordánsku.
Zabývá se tu právě pomocí syrským a iráckým uprchlíkům. Poskytuje jim zejména finanční asistenci, většina rodin sem přijde jen s pár taškami oblečení. Nemají nic a potravinové poukázky za poslední rok poklesly z 24 dinárů na 13 dinárů měsíčně (asi 470 Kč).
Je třeba poznamenat, že Jordánsko je poměrně drahou zemí, zejména ceny v Ammánu jsou hodně přemrštěné. „Máme hlášeny těžké boje kolem města Dar‘á poblíž jordánskosyrské hranice. Každý den se přes hranice dostává dalších 300 nových uprchlíků.
Největším problémem je to, že uprchlíci nemohou legálně pracovat. Povolení stojí peníze, které z drtivé většiny nemají. Takže pracují načerno, čímž samozřejmě hodně ovlivňují podmínky na pracovním trhu. Pracují hodně pod cenou, proto jsou místní na ně pochopitelně hodně naštvaní. Berou jim práci, která tu není ani pro spoustu gastarbeitrů z Egypta, Filipín nebo Libanonu, kteří sem přišli ještě před válkou,“ vysvětluje Wouter Schaap, ředitel programů CARE v Jordánsku.
CARE byla jednou z prvních organizací, která začala mezi uprchlíky rozdělovat peníze. A nabídla také psychosociální pomoc, asistenci ženám a dívkám, které mnohdy přicházejí na území Jordánska bez mužského příbuzného, což je v muslimských zemích poměrně velký problém. Ale pořád je nejdůležitější zajistit uprchlíkům holé přežití.
„Většina Syřanů a Iráčanů už přišla o všechny úspory, pokud si je s sebou stihla vzít. Někteří už tu jsou tři roky. A za všechno se musí platit. Navíc jordánská vláda se snaží tlačit na všechny organizace v regionu, aby pomáhaly jen registrovaným uprchlíkům. My to ale necítíme jako spravedlivé a humánní,“ říká Caroline Gluck, která v Ammánu zastupuje kancelář ECHO.
Jde o program Evropské unie pro humanitární pomoc a civilní ochranu a ECHO je největším donorem v oblastech zasažených syrskou krizí. Jordánsko péče o uprchlíky vyčerpává. Do prosince loňského roku jim poskytovalo lékařskou péči zdarma, ovšem pro letošní rok už muselo tuto službu pozastavit. Stejně tak mají méně a méně peněz i velké humanitární organizace, ale také OSN.
Tábor Azraq to pociťuje také. Je zde připraven projekt na solární elektrifikaci, ale zatím na něj nejsou peníze. V unibuňkách tu dnes žije na 17 000 uprchlíků, ale kemp se může rozrůst a pojmout jich v případě krize až 130 000.
Prostor kolem tu je. Stejně tak rychle se dá ale rozebrat a v případě, že se lidé budou moci vrátit, tu za pár týdnů nezbude nic než poušť. Vrátit se chtějí všichni, a někteří to skutečně činí. Vracejí se, i když vědí, co jim v Sýrii hrozí. Někteří o tom jen mluví, jsou hluboce zdeptaní svou situací. Jako třeba devětatřicetiletá Majsam.
Naše domovy už neexistují
„Cítím se tu jako příživník. Pro muže tu není práce, poukázek na jídlo je málo. Chci se vrátit za každou cenu,“ říká, ale je jasné, že se hned tak nevrátí. Nemá kam. Pochází z Dar‘á a její dům už neexistuje.
Po třech letech, které prožila ve válečné vřavě Sýrie, se Majsam rozhodla odejít. Se svou rodinou a skupinou dalších prchajících se vydali na pěší pouť pouští. Patnáct dní putovali pěšky, neměli co jíst, co pít, ani kde se ukrýt, když procházeli místy, která ovládá Islámský stát. Spali na zemi. Děti měly průjmy, horečky, zvracely.
„Nikdo si neumí představit, jak to bylo hrozné. Lehnete si na zem, kde se to jen hemží škorpiony. Viděla jsem, jak jednu z žen v naší skupině bodnul. Zemřela zakrátko. Dva chlapce zase zasáhly rakety,“ vypráví Majsam. Když se trochu vzpamatuje, dodává, že je vděčná Jordáncům, že Syřanům poskytují pomoc. A že ví, že se nemůže vrátit, protože své děti nepřivede znovu do hrůzy války…
Z Dar‘á pochází také dvaačtyřicetiletý Chálid. Vypráví o svém útěku podobný příběh jako z hororu. „Spali jsme v jeskyních, křižovali jsme terén tak, aby nás mohli jen obtížně zasáhnout. V noci kolem nás kroužily hyeny… Hrozně jsem se bál o svoji rodinu.“ Nebezpečí hrozí všem, ale zmiňuje zvláště to, které číhá na mladé chlapce, z nichž se v Sýrii tak snadno stávají vojáci. „Verbují je všichni,“ uzavírá Chálid.
Město plné uprchlíků
Ammán je poměrně příjemné město, ve srovnání třeba s Bagdádem je vyloženě přívětivé. Vyrůstají tu mnohdy docela zajímavé novostavby, v centru města to po setmění ožívá, místní večeří v bezpočtu malých bister či restaurací. Ani doprava není tak bezhlavě chaotická jako jinde na Blízkém východě.
Míříme ale do východní části Ammánu, která je domovem chudší části obyvatel hlavního města. Mahmúd Šabíb, který pracuje pro CARE, mě vede do jedné z uzoučkých křivolakých uliček.
Musíme jít jeden za druhým, prostoru tu vážně moc není. Na konci uličky klepe na rozpadlé dveře, které vedou do stejně rozpadlého, vlhkého a temného bytu. Tady žije mladý pár Syřanů – Wael al-Hamwi a jeho žena Zahra. Jemu je 27, jí rovných dvacet. Kolem se batolí dva malí chlapečci – Mahmúd a Hamíd.
Wael býval ještě před třemi lety řezníkem v Homsu. Do Zahry se bláznivě nezamiloval – bylo to domluvené manželství, jak to bývá na mnoha místech Blízkého a Středního východu. Jak se Homs začal víc a víc plnit sutí a mrtvolami, rozhodli se mladí snoubenci rychle vzít a odešli do Damašku.
Přes Dar‘á se dostali ilegálně do Jordánska, kde ale tou dobou ještě nebyly vybudované tábory pro uprchlíky. Tak jim nabídli příbuzní první byt v Ammánu. „Jenže začalo strašně pršet, všechno plesnivělo, navíc tam byli škorpioni a jedovatí pavouci všude, kam se člověk podíval. Bylo to hrozně nebezpečné. A nám se navíc narodilo druhé dítě. Museli jsme se přestěhovat,“ vypráví Wael.
Rukou ukazuje na opadaný strop jejich současného bytu, za který platí 100 dinárů (asi 3600 Kč) měsíčně. Zkoušel pracovat načerno jako řezník, ale chytila jej policie a musel přestat. Potíž mají také s tím, že jejich děti nejsou v Jordánsku oficiálně registrované. Waelovi nezbývá, než občas sehnat nějakou práci načerno. „Jen mléko pro děti měsíčně stojí 23 dinárů, teď už dostáváme od UNHCR jen 10 měsíčně.
A vouchery na jídlo, ale to nepokryje ani zdaleka všechno. Jestli si nebudeme moci dál dovolit platit nájem, budeme se muset přestěhovat do tábora. To nechceme, přes to všechno tady v Ammánu máme alespoň trochu pocit normálního života,“ říká Wael. Do Ammánu přišli se dvěma taškami oblečení. V Homsu nebyl čas na balení.
„Pořád se jen ozývala střelba. Islamisté obklíčili celé město. Svobodná syrská armáda (FSA) vybudovala podzemní tunely, kterými se město dalo opustit,“ líčí Wael, který už za svůj mladý život viděl dost hrůz. Jeho otec zmizel v roce 2011, od té doby o něm nemá zprávy. V Homsu se stávalo, že lidi prostě zavřeli do jejich domu a ten pak zapálili. Nebo prostě postříleli celou rodinu, pokud svůj domov odmítla opustit. „Nikdo vlastně pořádně neví, kdo to páchá. Tihle ozbrojenci třeba předstírali, že jsou vládní vojáci, ale já si myslím, že nebyli,“ líčí chaos stejně jako mnozí další uprchlíci.
Když se loučíme, na jeho tváři se objeví úsměv, který vyrývá hlubokou vrásku kolem jeho úst. Trochu smutný úsměv člověka, který už si nepřeje nic pro sebe, jen chce vidět vyrůstat své děti v klidu a míru. Skromné přání, ke kterému je ale v Sýrii ještě hodně daleko.
CARE – ta, co se stará
Jednou z organizací, která se snaží usnadnit život uprchlíkům, je CARE Česká republika. Je součástí mezinárodní sítě CARE, která působí v regionu už od roku 1948. V ČR se stala známou hlavně díky CARE balíkům, které distribuovala po roce 1945 potřebným. Za dobu trvání syrské krize pomohla CARE v Jordánsku (v Sýrii a okolních zemích) už více než milionu syrských uprchlíků.
Nepomáhá jen v uprchlickém táboře Azraq, ale zabývá se také problémy uprchlíků v městských oblastech. Třeba v Irbidu je jedno z center, kde se zabývají vytvářením dobrovolnických skupin. Školí samotné uprchlíky tak, aby sami mohli účinně pomáhat svým komunitám. Poskytuje finanční pomoc, psychosociální a lékařskou pomoc, pomáhá jednat s dalšími úřady.
„Takhle můžu udělat něco nejen pro sebe, pomáhám ostatním a ještě se naučím něco sama,“ říká jedna z dobrovolnic, která pro CARE v Irbidu pracuje, bývalá studentka, dnes uprchlice Asma.
ECHO a černé statistiky
ECHO je kancelář Evropské unie pro pomoc lidem zasaženým syrskou krizí. EU poskytuje pomoc a ochranu lidem postiženým syrskou válkou od roku 2012 – nesoustředí se jen na pomoc v samotné Sýrii, ale i v okolních zemích zasažených přílivem uprchlíků.
ECHO poskytuje nejvíce financí z fondů Evropské komise a z příspěvků členských států. Podle údajů ECHO je průměrná délka dožití v Sýrii nyní o 20 let kratší než před válkou.
Válkou je ohroženo na 5,6 milionu dětí. Dalších pět milionů lidí žije v oblastech, kde probíhají těžké boje nebo které jsou obklíčeny a pomoc se k nim nedostane. Více než 60 % nemocnic v Sýrii bylo zničeno.
Skoro tři miliony dětí nechodí do školy. Téměř 8 milionů lidí se muselo vystěhovat ze svých domovů v Sýrii na jiná místa, někteří za dobu trvání války už i několikrát. Na deset milionů lidí ohrožuje hlad. Mrtvých je podle údajů ECHO až 220 000. Ta čísla jsou děsivá a dávno se netýkají jen lidí na Blízkém východě.
