Ztracen v oceánu
Francouzský zámořský department Réunion velikostí nevyniká, plocha jen o málo větší než 2500 kilometrů čtverečních z něj dělá na mapě světa pouhou tečku, ztracenou v modré barvě Indického oceánu. Nejbližším větším kusem suché země je 800 kilometrů vzdálený Madagaskar a k africkému kontinentu je to ještě o dost dál. Ovšem srovnávat s Afrikou dost dobře nejde: díky příslušnosti k francouzskému státu je totiž Réunion z hospodářského i sociálního pohledu spořádaným kusem Evropy přeneseným o nějakých devět tisíc kilometrů dál (tolik činí vzdálenost z Paříže). Místní obyvatelstvo, které čítá více než tři čtvrtě milionu lidí, si díky štědré ruce mateřské Francie užívá životní úrovně, o níž se obyvatelům nedaleké Afriky ani nesní. Z přírodního hlediska ovšem zde, 20 stupňů zeměpisné šířky pod rovníkem, panují tropické poměry se vším, co k tomu patří: vysoké teploty a vlhkost, časté srážky i korálové útesy podél pobřeží. A protože Réunion je silně hornatý – prakticky celý jeho povrch tvoří svahy a propadlé kaldery dvou obřích sopek –, má místní příroda kvality, které se hned tak někde na světě nenajdou.
Pěšky... nebo pěšky
Hlavní sopka Réunionu a jeho nejvyšší bod, Piton des Neiges (3070 metrů), tiše „spí“ už nějakých 20 tisíc let. Jeho kaldera se od té doby propadla a díky intenzivní erozi zde postupně vznikla tři obří údolí amfiteátrového tvaru nazývaná přiléhavě „cirque“. Přes jejich hrany přepadává řada vodopádů a všechno porůstá neuvěřitelně bujná tropická vegetace.
Před chvílí jsme skoro s bázní hleděli do nitra Cirque de Mafate – a teď se do něj vydáváme pěšky. Nejprve musíme vystoupat po široké cestě do průsmyku Col des Boeufs, abychom se za ním mohli do Mafatu spustit po úzké, kamenité a řádně vlhké stezce.
Jinak to totiž nejde: ač se to v civilizované zemi na počátku 21. století nezdá být možné, do Cirque de Mafate se opravdu ani dnes nelze dostat jinak než několikahodinovým pěším pochodem, případně helikoptérou. Drahý přístup vzduchem se ale využívá výhradně pro přepravu objemnějšího zboží nebo v případě neodkladných zdravotních potíží. Jinak tu chodí všichni pěšky: soused na návštěvu, děti do školy i pošťák (razítko z Mafatu patří mezi sběrateli k těm nejcennějším).
Doby, kdy se do zcela odlehlého Mafatu v 19. století stahovali uprchlí otroci, jsou sice ty tam, ale geografická izolace je zde samozřejmě znát i dnes. Když po pěti hodinách pochodu docházíme do největší zdejší osady La Nouvelle, panuje tu vpravdě nenucená atmosféra: na „návsi“, což je travnatý plácek mezi dřevěnými domky, hraje pár dětí fotbal, kreolská mládež si pouští místní hity a dospěláci popíjejí na terásce u obchodu místní pivo Bourbon. Turistika je tu v plenkách, ale v ubytovně se tu přespat dá. Zaplať pánbůh za to: nechtěli bychom se dožít dne, kdy i tady vznikne nějaký větší hotel. Vždyť vytržení z času i prostoru, které tu se setměním nevyhnutelně nastává, je nejcennější součástí zdejší atmosféry.
Mezi endemity
Zeměpisná odlehlost Réunionu má mimo jiné za následek i to, že řada rostlinných druhů, které tu rostou, je endemická – vyskytuje se jen tady. Další den si chystáme piknik v místě zvaném Plaine des Tamarins (Planina tamarindů). Lehké přítmí kolem nás vytvářejí horské tamarindy (Acacia heterophylla), které nerostou nikde jinde na světě. Jejich pokroucené kmeny jako by se krčily pod náporem tropických živlů, ale z hlediska hustoty vegetace to ještě není nic proti poměrům, na které narážíme po překonání postranního sedla Col de Fourche. Hřebínek totiž odděluje závětrný svah Cirque de Mafate od návětří sousedícího Cirque de Salazie a poznáme to hned po pár metrech. Vlhkost tady doslova vyvěrá z každého metru čtverečního a všechno se okamžitě orosí. Vlhkomilným druhům se tu ale samozřejmě daří, vedle bolivijských fuchsií tu nalézáme i nádherné orchideje.
Dolů ze sopky na kole
Z parkoviště pod Piton Maido máme po západním pobřeží Réunionu pěkný přehled, k linii pobřeží se to zdá být kousek. Slovům našeho průvodce o tom, že sjezd sopky na kole trvá „dvě hodiny, pokud jste na tom už někdy seděli“, tak trochu nevěříme: jde sice o nevídaných dva tisíce metrů převýšení, ale směrem dolů. Pojedeme skoro pořád z kopce.
Zkraje vede cesta většinou chladivým tropickým lesem, který po pár desítkách minut ustoupí pastvinám. Cesta, často spíš pěšina, je ovšem pěkně nerovná a hlavně kluzká – obnažené hlíny tropických půd jsou po častých deštích jako mýdlo.
Někde kolem hranice 800 metrů nad mořem vjíždíme na hrbolaté zásobovací cesty mezi nekonečné plantáže cukrové třtiny, což je hlavní kulturní plodina na Réunionu. Místy si připadáme jak v džungli, ruce posekané od ostrých listů přečnívajících jako zelené záclony. Předloktí zažívají zvýšený nápor – takhle dlouho z kopce asi nikdo z nás dosud nejel.
Nakonec jsme rádi za asfalt, který nás, teď už v pořádném horku a vlhku, přivádí do letoviska Saint Gilles. Trvalo nám to s několika kratičkými zastávkami 150 minut a v duchu se našemu průvodci omlouváme za předchozí nedůvěru. Na druhé straně: projet během dvou a půl hodin několik vegetačních pásem, zažít mlžný opar i spalující slunce a do smrti si zapamatovat, jak vypadá cukrová třtina, zase není tak špatné, ne?
Autor je publicista
