Režisér animáků Jan Pinkava: Počítače jsou jako džin v lahvi

Hlavní téma letošního Anifilmu znělo Kde domov můj? Ptal jste se na tuto otázku někdy i sám sebe?

Ano, často. Narodil jsem se v Čechách, ale ani ne v šesti letech jsem přesídlil do Spojeného království. Osm let jsem studoval ve Walesu, který je jiný než Anglie, celkem podobný Česku, i Velšani jsou všichni velcí zpěváci. Pak přišel život v Londýně, potom Kalifornie, což je zase specifická část Ameriky. A teď žiju v Oregonu, na severozápadním pobřeží u Pacifiku.

Mám anglickou ženu a americké děti. Takže nemám jediný domov. Jsem bez domova, ale zakořeněný. Hluboké kořeny mám v České republice, čerpám ze svého dětství tady i z české kultury. Vyrostl jsem v Británii v česky mluvící domácnosti, obklopený českou kulturou, můj otec byl spisovatel Jan Křesadlo. Mám tu rodinu a k Čechám se vážou i mé rané vzpomínky a zkušenosti.

Takže si vás pořád můžeme přivlastnit jako Čecha, zvlášť když jste výherce Oscara?

Můžete mě nazývat, jak chcete. Ale rád bych, aby byli Češi sebevědomější. Aby byli šťastní za to, kým jsou, a nežádali po ostatních ve světě o povolení být Čechem.

Proč jste se v devadesátých letech přestěhoval z Británie do USA?

Jako dítě jsem byl amatérský animátor, pak přišla mikročipová revoluce a objevily se počítače. Ty mě v pubertě posedly, chtěl jsem ovládat svět stroji. Vzdělal jsem se v počítačové vědě, poté vystudoval doktorát v teoretické robotice a pak jsem se vrátil k animaci, ale už k té počítačové. A sledoval jsem vývoj této báječné, úžasné nové technologie, která dokázala nakreslit obrázky pomocí stroje. Takže jsem věděl o studiu Pixar a počátcích počítačové grafiky. Zkusil jsem se do Pixaru dostat a uspěl jsem.

Nicméně lidé, které zajímá animace, vnímali vytlačení tradiční animace tou počítačovou jako problém. Neměli z toho radost. Jsem rád, že se teď do hlavního proudu vracejí ostatní způsoby animace. Počítačová už není novinkou, takže sama o sobě není tak zajímavá. Lidé chtějí vidět i ručně animované nebo loutkové filmy. Což je skvělé.

Virtuální realita má své místo v zábavě nebo v některých aplikacích. Doufám ovšem, že se nestane dominantní formou zábavy, která nahradí kino, divadlo i život

Zároveň však filmy jako Kniha džunglí nebo Hodný dinosaurus ukazují, že počítače už dnes zvládnou prakticky cokoliv. Souhlasíte?

Ano. A je to problém. Znamená to, že filmaři využívající počítačovou animaci by měli mít dobrou představu, co chtějí udělat. Když můžete všechno, musíte si umět dobře vybrat. Počítače jsou jako džin v láhvi. Všichni zkoušejí všechny možné směry a některé nejsou tak dobré jako jiné. Nejsem fanoušek fotorealistické animace. Nelíbí se mi vzhled nové Knihy džunglí. Je to zajímavý experiment, ale podle mě neuspěl.

Film jako Hodný dinosaurus představuje pozoruhodný mix mezi skoro realistickým prostředím a stylizovanými postavami, který nedopadl tak úspěšně, jak mohl. Diváci víc než spoustu realistických detailů chtějí silné obrazy, nápady, akce. Zní to trochu nabubřele, ale mám rád citát, myslím, že od Goetha, o tom, že umění je umění, protože to není život. Stylizovaná reprezentace reality, v níž se umělec rozhodne něco vynechat a něco zdůraznit, vyvolává jiné pocity než realita.

Na Anifilmu jste během své přednášky o interaktivních Google Spotlight Stories, na kterých nyní pracujete, mluvil i o vývoji virtuální reality. Jak myslíte, že ta změní naše sociální chování a komunikaci s druhými?

Virtuální realita je trochu děsivá, že? Neočekávám ale, že by lidé chodili po ulicích se zařízením na její přijímáwww. ní na obličeji, i když vím, že existují tací, kteří by to tak chtěli. To jsou ovšem většinou stydliví kluci s chabými sociálními dovednostmi. Bylo by hezké, kdyby nám technologie mohla pomoci s naší schopností navazovat kontakty, ale na to ji podle mě nepotřebujeme. E-maily, videokonference a podobně nám zdánlivě dávají možnost spojit se s druhými, jenže ve skutečnosti nám nabízejí faustovskou dohodu víc se od sebe vzdálit a předstírat, že jsme si blízko. Něco jako virtuální realita má své místo a je skvělé pro zábavu nebo pro nějaké aplikace. Doufám ovšem, že se nestane dominantní formou zábavy, která nahradí kino, divadlo, život. Dokážu si představit, že páni jako Mark Zuckerberg by chtěli, abychom ty přijímací masky nosili. Ale nedělejme to.

Jan Pinkava|ctk

Jaké je to pracovat pro tak velkou společnost jako Google?

Jsem ve speciální situaci, protože mám na starosti malý projekt v relativně malé výzkumné skupině v gigantické společnosti. Jsme jako vejce ve vejci, které je v dalším vejci. Nemám tak ani pocit, že pracuji pro Google. To je obrovská firma a nepředstírám, že jí rozumím. Jsem součástí výzkumné skupiny, naše práce je obtížná a intenzivní, všichni jsme velmi zaneprázdnění. Technické a umělecké problémy u nás řeší několik talentovaných a silných osobností.

Když jste pracoval pro Pixar, jak zisk Oscara za krátký film Geriho hra ovlivnil vaše místo v jeho hierarchii?

Hlavně mi dal příležitost, abych byl brán vážně jako kandidát na režiséra celovečerního filmu. Studiu dávalo větší smysl, že John Lasseter požádal o přípravu celovečeráku někoho, kdo už má Oscara.

Váš celovečerní projekt Ratatouille ale nakonec převzal Brad Bird a vy jste z Pixaru v roce 2006 odešel. Máte oblíbenou pixarovku?

Ne úplně oblíbenou, ale jako spousta lidí z Pixaru oceňuji Toy Story 2. Také se mi moc líbí, jak Brad Bird vytvořil Úžasňákovy jako velmi jiný pixarovský film.

Jak podle vás spojení s Disneym ovlivnilo Pixar?

Pixar založili lidé, kteří byli s Disneym úzce spojeni, John Lasseter působil jako animátor u Disneyho, pro něj to byl jakýsi návrat domů, protože se narodil a vyrostl v Hollywoodu. Samozřejmě soustředění vedení Pixaru na revitalizaci animace u Disneyho muselo samotný Pixar něco stát. Nyní jde o dvě dost podobná studia. Spojení tedy mělo hluboký dopad, ale takové věci postupují vždy pomalu. Stejně jako vznik animovaného filmu.

Proč se animované filmy vytvářejí tak dlouho? Letošní české Smrtelné historky vznikaly sedm let.

To je na animovaný film docela běžná doba. Animák prostě vyžaduje spoustu práce, potřebujete hodně času na kreslení, výrobu, je to technické řemeslo, nemůžete jen namířit kameru na svět. Vše vytvářejí lidé a počítače, vše je umělé. Všechno musí někdo vymyslet, navrhnout, nakreslit, vyrobit, rozhodnout, že to je správně. Je to drahé a časově náročné, takže nechcete vyrábět věci, které ve filmu pak nepoužijete. Proces celovečerní animace je proto vrstevnatý a komplikovaný, přináší rizika a prostě trvá. Je to jako kdybyste místo ryb chytali velryby. Musíte být opatrný.

Animák vyžaduje spoustu práce. Všechno musí někdo vymyslet, navrhnout, nakreslit, vyrobit a rozhodnout, že to je správně

Máte oblíbené animátory?

Ano, hodně. Líbí se mi specificky český styl Michaely Pavlátové a Pavla Koutského. Rád jsem na festivalu Anifilm v Třeboni potkal Igora Kovaljova, jehož jsem velkým fanouškem. Jedním z mých oblíbených ruských animátorů je Konstantin Bronzit, všichni se také těšíme na celovečerní debut Michaëla Dudoka de Wita Červená želva. A těší mě, že jsem i v Třeboni viděl talenty, o kterých jsem nevěděl.

Hlasujete pro Oscara v kategorii animovaných krátkých filmů?

Ano. Tyto filmy vidím. Oscary jsou ale specifické, v akademii převažuje určitý vkus. Lidé by se měli zajímat i o jiné výběry. Ceny vypadají důležitě, a když máte Oscara, je to skvělé. Ale cena akademie nepředstavuje celý svět. Je to jen malý zlatý muž.

Autorka je spolupracovnicí redakce