Říkají jim hrobaříci. Dobrovolně bydlí i s dětmi na hřbitově | E15.cz

Říkají jim hrobaříci. Dobrovolně bydlí i s dětmi na hřbitově

Léčivé ticho, výhled na upravené hroby a humorné historky. To si chválí lidé, kteří bydlí na hřbitově.

Jirkov, Lom / Hrobník František Jirásek s Ivanou Telenskou vychovávají na jirkovském hřbitově pět dětí. Už čtyři roky. Kdyby se měli stěhovat, tak zase jedině na jiný hřbitov. Přátelé jim neřeknou jinak než hrobaříci.

Hodní sousedé

„Když jsem slyšela, že půjdeme bydlet na hřbitov, nechápala jsem. Neuměla jsem si to představit,“ vzpomíná na krušné začátky hrobníkova partnerka. Na krásné ticho si ale rychle zvykla. „Máme ty nejlepší sousedy. Nikdy nedělají rámus,“ směje se Telenská.

Rychle se prý otrkaly i děti. „Mají okno pokoje přímo na hřbitov. Když viděly první pohřeb, ptaly se, co to je. A zvědavě koukaly. Teď, když bylo krásné počasí, a přišlo sem hodně lidí, náš malý se ptal, jestli je zase nějaký pohřeb,“ vypráví žena. Strach měla jen z toho, jak se na jejich bydliště budou dívat spolužáci ve škole. „Vůbec se jim ale neposmívají. Naopak, jsou zvědaví a často k nám chodí,“ poznamenala Telenská.

Historky vtipné i vážné

Problém smířit se s trvalým bydlištěm rodiny mají spíše dospělí. „Když jsem byla nahlásit na úřad, že se s mužem stěhujeme do společné domácnosti, úřednice mi gratulovala. Ptala se kam. Řekla jsem jí ulici a ona po paměti šla přesně dům od domu. Dodala jsem, že to ale není žádná vilka. Zatvářila se nechápavě, že tam nic jiného není. Když jsem jí řekla, že jdeme žít na hřbitov, padla jí brada,“ líčí Telenská.

Do rozpaků se dostal i přítel nejstaršího syna. „Byli domluvení, že někam zajdou. Syn ale řekl, že se nejdřív půjde podívat na maminku, že u nás dlouho nebyl. Kamarád řekl, že ho vyzvedne v ulici, kde jsme dříve bydleli. Jenže syn mu vysvětlil, že tam jezdit nemá, že musí na hřbitov. V tu chvíli se kamarád začal tiše omlouvat, že nevěděl, že jsem umřela,“ směje se Telenská.

S neobvyklými, až strašidelnými úkazy, se při životě a práci na jirkovském hřbitově setkal i hrobník. „Nejsem věřící. Ale jednou, když tu byl pohřeb, při obřadu najednou spadl křížek z podstavce rakve. Přitom normálně nejde sundat,“ zakroutil Jirásek zmíněným křížkem ve smuteční síni. „Ptal jsem se potom kněze, co to znamenalo. A on, že se Bůh na tu rodinu zlobí. Že tam není něco v pořádku. Po celou dobu navíc hrozně pršelo. Dali jsme rakev do hrobu, rodina odešla a v tu ránu přestalo pršet,“ vzpomíná Jirásek. Že má svou práci rád, dokládá i certifikátem hrobníka. „Jsme jen asi čtyři v republice, kteří toto osvědčení mají,“ pyšní se. Zkoušky skládal v Praze. „První byl nějaký vysokoškolák, který tam šel jenom z hecu,“ vysvětluje Jirásek.

Obecní byt

Další rodinou, která své děti vychovala na místě posledního odpočinku, jsou manželé Olga a Jaroslav Vernerovi. Do městského bytu na hřitově v Lomu se přistěhovali z litvínovského sídliště Janov. „Bylo to na inzerát. Změna je život. A těšily se i holky. Ta mladší byla tehdy snad ve druhé třídě,“ vzpomíná Verner. Stejně jako rodina v Jirkově si Vernerovi pochvalovali ticho a klid.
„Dělal jsem tam tenkrát i správce hřbitova a hrobníka. Občas, když jsem musel kopat hrob, jsem si k sobě někoho vzal. Kopat se musí do hloubky metr osmdesát. Ale když je to rodinný hrob, smí se pohřbívat také na sebe. Často jsme proto nemuseli vyhrabávat zem tak hluboko,“ popsal Jaroslav nepopulární práci hrobníků.

Ať žijí duchové

Práce na hřbitově není pro každého. „Jednou jsem si na kopání k sobě vzal kamaráda. Cikána, co sotva chodí. Nikdy předtím nekopal, tak jsem mu řekl, ať to zkusí. On po chvíli na to, že lítají nějaké třísky, asi od kořenů stromů. Odvětil jsem, že nejde o kořeny, ale že narazil na rakev. Kamarád z hrobu vyskočil a pelášil pryč, jakoby mu nohy bez problémů sloužily. Cikáni jsou pověrčiví a bojí se,“ vysvětlil Verner.

S duchy si ale užila i jeho žena. „Jednou večer koukala na televizi. Najednou přestala hrát a jenom zrnila. Tak Olina zařvala, že tu jsou duchové. Jenže nám zloději kradli satelit ze střechy,“ zasmál se bývalý hrobník. Občas do smíchu nebylo ani jeho přátelům. „Chtěl jsem si vyzkoušet, jaké to je, spát na marách. Žádný duch nepřišel. Když jsem ale ráno vycházel z márnice, kamarád, který stál venku, málem dostal infarkt,“ vzpomíná Jaroslav.

Přestože si rodina lomský hřbitov zamilovala, před osmi roky se z něj odstěhovala. „To proto, že dům už byl v hrozném stavu. Vlhké zdi, okny zatékalo. A město do oprav nechtělo dát žádné peníze,“ vysvětluje Olga Vernerová.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.