Říkali nám, za dva dny ji máte doma. A čekáme už třináct let | E15.cz

Říkali nám, za dva dny ji máte doma. A čekáme už třináct let

Před třinácti lety se změnil život rodiny Koškových z Příšovic na Liberecku. Ztratila se jim jejich jediná dcera Ivana. Dodnes na ni čekají.

Ivana Košková z Příšovic vyrazila k tetě na pár dní. Policisté ji hledají už třináct let. Rodiče i teta dívky doufají, že žije.
„Tak já jedu a zítra se uvidíme.“ To byla poslední slova, která slyšeli od své dcery Ivany manželé Koškovi z Příšovic u Turnova. Dívka naskočila na svého favorita a u křižovatky za domem ještě zamávala. Pak odbočila na cestu do Svijanského Újezda. Mířila k tetě jako už mockrát. Bylo 13. července 1997 pět hodin odpoledne. Den po pivních Svijanských slavnostech. Koškovi stále doufají, že se jim jejich Ivana vrátí.
„Už nevím, co by pomohlo. Udělali jsme všechno. Hledali ji s policií, s lidmi z vesnice, sami, přes senzibily, vyrobili letáček s její fotkou, aby ho synovec, kamioňák, rozvěsil po Evropě, psali jsme ministrům i prezidentovi. Mluvili do televize i do novin. A nic. Ani nejmenší stopa,“ říká dnes už důchodce Miloslav Košek.

Dívka se záhadným pohledem

Sedíme v malém pokojíku v příšovickém paneláku. V sekretáři mezi hrníčky hledí z fotky modrooká drobná tmavovláska v růžovém svetru. Má trochu podmračený záhadný výraz. Co se s ní stalo, je také záhadou. „Takhle vypadala, když zmizela. Dnes už by jí bylo sedmadvacet. Kdo ví, jestli bychom ji vůbec poznali,“ vzdychne Miloslav Košek, který sleduje můj pohled do vitríny. Matka Ivany téměř nemluví, sedí na gauči a polyká slzy. „Proč nikdo nic nedělá? Třeba někde žije a potřebuje pomoct,“ ptá se. Se ztrátou dcery se Vlasta Košková nikdy nesmířila a to i přes to, že má ještě syna Ladislava. Dnes je mu devětadvacet a pořád bydlí u rodičů. Pracuje, sportuje a hlavně dobrovolně „hasičuje“. Ptám se ho na den D. „Neviděl jsem ji,“ říká Košek mladší. A přece byl možná kousek od ní, když zmizela. Jel totiž opačným směrem. „Byl jsem tehdy u tety ve Svijanském Újezdě na prázdninách a to odpoledne se vracel zpátky domů. Nevěděl jsem, že Ivana s mámou domluvily trhání rybízu a to, že má přijet. Ani jsem ji cestou nepotkal,“ vzpomíná Ladislav Košek. O tom, že k tetě nedorazila, se dozvěděl až ráno 14. července od matky. „Vzbudila mě a jeli jsme sestru hledat. V kopřivách, v lese, po škarpách. Asi týden. Bez výsledku,“ dodává mladý muž.

Život na dvě poloviny

Rodině Koškových událost rozdělila život na před „tím“ a po „tom“. Před „tím“ chodila Ivana na základku v Turnově. Ráda vyšívala a hrála na flétnu. Nebyla na kluky, kamarádila se spíš s mladšími dětmi. Slušně se učila. V osmičce měla dvě trojky. „Určitě by šla někam dál,“ poznamenala Ivanina matka. Nejraději ale Ivana jezdila k tetě do asi tři a půl kilometru vzdáleného Svijanského Újezda. „Byla u mě každou chvíli. Od malička. Viděla jsem ji vyrůstat. Když měla její máma, moje setra, zánět obličejového nervu a musela do nemocnice, přestěhoval se švagr i s dětmi k nám,“ vzpomíná teta Ivany Marie Susová.
Když dívka zmizela, už nebylo nic jako dřív. „Strašný okamžik. Vlasta ukládala kolo dole u baráku a já z okna volala. Kde máš Ivanku, rybíz se jí trhat nechce? A sestra: Co blázníš, vždyť je u vás od včerejška. No to teda ne. Vidíš ji někde, říkám já. Ségra skočila na kolo a jela zpátky druhou cestou, kdyby byla Ivanka někde zraněná. Pak se švárou letěli na policii. Neplašte se. Je někde u kamarádky. Za dva dni ji máte doma, říkali policati. Bylo to šílené. Musíme ji hledat, ale nevěděli, kde začít,“ říká Susová.

Naděje i peklo

Pročesali cesty, okolní lesy, ptali se sousedů, jezdili po vesnicích. „Já jediná měla telefon, tak jsme pořád volali policajtům,“ vzpomíná Susová. Další dny, týdny a měsíce rodina zažívala peklo i záblesky naděje. „Volali nám a psali. Je na hřbitově Turnově v hrobce. Dali jsme otevřít hrobku. Nenašli ji. V Berlíně objevili sud s mrtvolou. Nebyla to ona. Je na Balkáně ve válce, na E 55, v Německu v tureckém botelu, je v kupce chrastí tam a tam a kdo ví, co ještě. Ani ťuk. Ani to kolo nenašli,“ vzpomíná teta Susová.
„Sestra se z toho sesypala. Celé roky nevzala na vědomí, že je dcera pryč. Vařila pro ni, kupovala sladkosti, dárky k Vánocům a k narozeninám, opečovávala její hračky. Kdo to nezažil, neumí si to představit. Je to horší, než kdyby byla mrtvá. Vždyť nemá ani místo, kam by se chodila vyplakat, položit kytku,“ vypráví Susová, oči jí zčervenají. Těžko se jí mluví. I Ladislav Košek připouští, že se matka změnila. „Víc se na mě upnula, kontrolovala mě, měla strach,“ přiznal Ivanin bratr, kterému tehdy bylo šestnáct. I když u Košků tragedii moc neprobírali a nepobírají, každoročně se rána otevře. Kolem letních Svijanských slavností. „Máma o tom nemluví, ale poznám to na ní i na tátovi. Ivana byla jeho mazánek,“ říká Ivanin bratr.

Je nějaká šance?

Je šance, že žije, nebo, že policie něco zjistí? Bratr dívky přesvědčený není. „Je to tak padesát na padesát. Když se policajti nestarali hned na začátku, teď se s tím dá už těžko něco udělat,“ pochybuje bratr zmizelé.
Teta si myslí, že policisté mohli udělat víc, ale neztrácí naději. „Jednou jsem viděla pořad v televizi. Deset let tam drželi tři holky v českém bordelu někde u německých hranic. Pak je jeden Němec vykoupil a vrátil domů.Ty holky vypověděly, že tam policajti chodili a věděli o nich, ale nechali si za mlčení od pasáků platit. Třeba je to ten samý případ,“ doufá Marie Susová.
Doufají i Ivanini rodiče. V to, že policie začne dělat víc. „Říkali nám: za dva dny ji máte doma a čekáme už třináct let,“ dodal Miloslav Košek.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!