Rodeo za volantem „solničky“ | E15.cz

Rodeo za volantem „solničky“

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Redaktor Sedmičky poměřil své řidičské umění s cestáři-profesionály. Uspěl. V solicím autě dojel do cíle. Ale poslední.

Na brněnské silnice padají první vločky sněhu, všude bílo, přímo vánoční atmosféra. Nálada na silnicích má ale k romantice daleko. Kletby a nadávky na adresu silničářů jsou slyšet na každém rohu. Každoroční výjev ze začátku zimy jako by ani nemohl chybět. Je kritika cestářů oprávněná? Rozhodl jsem se, že to zjistím.

V pátek 15. října si silničáři v oranžových bundách měří své dovednosti „nasucho“ na brněnském automotodromu při Cestářském rodeu. Ideální příležitost poznat, jestli to jsou skuteční machři, nebo jen chlápci, co rádi mastí mariáš, zrovna když nejvíc sněží.

Vyjíždíme

Usedám za volant cestářské tatry, takzvané solničky. Na sedadle spolujezdce se uvelebuje můj navigátor – provozní náměstek Správy a údržby silnic Jihomoravského kraje Alois Vybíral.

„Rozjeďte se, projeďte mezi kužely a pak hodně točte volantem doleva, ať se trefíte mezi úzkou bránu,“ radí Vybíral, zatímco se letmo seznamuji s řadicí pákou. Každý náklaďák má totiž jiný způsob řazení, takže pro jistotu zkontroluji, jak se dává jednička. Profíci v oranžovém by se asi smáli, ale co. Přece hned při rozjezdu nenacouvám do sypače za námi.

Zařadím první rychlostní stupeň a plynule se rozjíždím. Mezi prvními kužely projedu jako by nic. Elegance ale končí hned u brány. Napoprvé se do ní nedokážu trefit. „Měl jste točit volantem dřív, takhle tam vjedete nejmíň nadvakrát,“ hodnotí Vybíral mé řidičské „umění“.

Abych neporazil překážku, musím trochu couvnout. Automatický pípací signál dává divákům jasný povel k úniku. Už se mi zdá, že úzkou branou bez problémů projedu i se čtyři a půl metru širokým pluhem. Přibrzdím, vrazím tam jedničku a pomalu tyčkami projíždím. Ani jedna se nezakymácí.

„Dobrý. Máte odhad,“ chválí Vybíral a naviguje k další disciplíně. Ta má symbolizovat couvání do garáže. Tuhle překážku zvládám levou zadní. Však mám také nacouváno tolik jak někteří naježděno dopředu, říkám si. Pýcha však předchází pád. Následuje totiž nejtěžší úsek. Slalom mezi barely.

Jak očesat zrcátka

Z kabiny oranžové tatry nevypadá překážka nikterak dramaticky. Jenže pluh na shrabování sněhu klame. Je vysoký a není za něj pořádně vidět. „Bacha na ten barel!“ křičí Vybíral. Žádný sud ovšem nevidím. Vzápětí už jen slyším, že dostal od pluhu řádně naloženo. Kdybych jel se sypačem po sídlišti, podobným způsobem bych nejspíš očesal zaparkovaným autům zrcátka. Tedy v tom lepším případě.
Při Cestářském rodeu se mi připočítávají pouze trestné body. Na konci jízdy mám tři. Přesně tolikrát jsem zavadil o překážky.

„Na to, že nejste profík, nebyla vaše jízda nejhorší,“ chválí mě šéf jihomoravských silničářů Jan Zouhar. Ani jeden z dvaceti profesionálních cestářů totiž neprojel dráhu bez zaváhání. Můj téměř ohromující výsledek ale rázem bledne při pohledu na časy soupeřů. Všichni projeli trať do dvou minut. A já? Trvalo mi to pětkrát déle. Bez pár vteřin jsem za volantem strávil deset minut.

Úctu si zaslouží všichni, nejvíce však třiačtyřicetiletý Petr Dvořáček z Blanska, který letošní silničářské rodeo vyhrál. Trať projel za minutu a půl. „Nejtěžší překážka byla zastavení kolem v obdélníku nakresleném na silnici. Chce to dobrý odhad,“ říká Dvořáček. Má pravdu. Já jsem obdélník minul o metr.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video