Na akci Atletika dětem přijela v pátek olympijská vítězka autem, i když v Praze, kde žije, dává přednost skútru. Na větší kubaturu si teď rozšiřuje řidičské oprávnění.
Připravujete se na Olympijské hry 2012 a zároveň děláte papíry na silnou motorku. Nebojíte se o sebe? Nebezpečí si nepřipouštím. Člověk se nesmí motorky bát. Respekt ano, ale strach za řídítka nepatří. Silnou motorku ani nechci, jen silnější skútr. Baví mě na skútru jezdit pražskými ulicemi.
Jezdíte na skútru, který vám po zlatém olympijském hodu v Pekingu koupil váš přítel Lukáš. Překvapil vás? Moc. Jelikož jsme spolu každý den, obdivuji, jak ho dokázal přede mnou utajit až do chvíle, kdy uznal, že mi ho může dát. Měl ho doma v Sýkořici v garáži, kam často jezdíme a já do ní mohu kdykoli vejít.
Koupila jste mu někdy něco podobného? Tak rozměrného ne. Já ho zase oblékám od hlavy až k patě.
Neuvažujete před olympiádou v Londýně, která bude za dva roky, o dítěti? Sportovkyně údajně po porodu dosahují lepších výsledků. Nedokážu si představit, že budu někomu dávat dítě na hlídání, abych mohla odjet na soustředění. Rodině se budu naplno věnovat až skončím s atletikou.
Prý chcete stavět v Unhošti dům. Máme tam parcelu, ale jestli postavíme dům, to teď říct nemohu. Ale Unhošť se mi moc líbí. Je to pěkné městečko.
Jakou sousedkou pro Unhošťské budete? Myslím, že budeme příjemní sousedé. Snad někomu nebude vadit, že chci mít u domu několik psů.
A dětí? I v tomto směru bych nerada zůstala jen u jednoho.
Na jaře jste zrekonstruovali byt v Praze. Vyhovuje vám bydlení ve městě? Je to dobré místo. Pěšky to máme na Václavské náměstí nebo do Národního divadla několik minut. Ale nezůstaneme v něm. Je to pro nás jen přechodné bydlení, i když jsme si ho právě zvelebili.
Jak jste se dostali k bytu v centru metropole? Žila jsem v něm s maminkou patnáct let. Když šla do důchodu a odstěhovala se do Kladna, byt mi zůstal.
Proč šla maminka žít do Kladna? Vybrala si to. Je ve městě a přitom to má do přírody kousek. Třeba Sletiště si zamilovala natolik, že kvůli němu začala jezdit na bruslích. Mají to k sobě blíž i s Lukášovou maminkou, která v Kladně pracuje.
Reagují na vás lidé, když jdete po ulici? Chodím tak rychle, že na mě nestačí reagovat. Už jsem se naučila precizně kličkovat v davu. Ale stejně mě poznávají.
Prý ráda vaříte. Jakou máte kuchyň? Dělanou na míru. V našem malém bytě, který byl kdysi nebytovým prostorem, musíme totiž počítat každý milimetr. Povrch linky je z javorové dýhy mořené do tmavého odstínu.
Kdo rozhodl, jak bude byt vypadat? Co se líbí mně, to se líbí Lukášovi a naopak. Takže o zařizování bytu jsme rozhodovali společně. Vlastně jsem tak trochu rozhodla o konečné podobě já.
Co jste v nové kuchyni vařila jako první? Lukáš má rád moje masitá jídla. Koupila jsem mladé bio jehněčí ze Šumavy, důkladně ho odblanila, na dvě hodiny naložila a krátce pekla. Ráda peču maso, vařím omáčky, maďarské guláše nebo husté polévky. Vařit mě učila moje maďarská babička.
Děláte si s přítelem snídaně do postele? Jak kdy. Potěší mě, když třeba zaběhne ráno pro čerstvé pečivo. Nebo já mu o víkendu udělám vaječnou omeletu.
Míváte tichou domácnost, nebo spíše žijete takzvaně po italsku? Lukáš je kliďas. Vůbec se nehádáme. Jenom já mám jednou za dva tři měsíce stav, kdy třeba den nemluvím. Řeším tím všechny v sobě nahromaděné starosti nebo křivdy. Lukáš se mnou má trpělivost.
