Romantický zapadákov láká čundráky a filmaře. K bydlení ale není
Na padesátém stupni severní šířky a třináctém stupni a sedmnácté minutě východní délky leží nejmenší město ve střední Evropě. Nad rozverně divokou řekou, jež dělá čest svému jménu Střela, strmí skála, na níž už v roce 1269 stával hrad zvaný Havraní kámen. Rabenstein.
Po roce 1321 se jeho majitelem stal Oldřich Pluh, královský podkomoří a oblíbenec krále Jana Lucemburského. Právě Pluh přestavěl zpustlý hrádek na významné sídlo a v jeho předhradí založil opevněné městečko, kam přivedl lidi z okolních vsí. A 21. září 1337 vymohl Rabštejnu pražské městské právo. Oldřichovi synové se však vzbouřili proti Karlu IV., ten sem přitáhl s vojskem a mladí páni Pluhové mu nakonec ještě rádi za tři sta kop grošů míšeňských hrad prodali.
Pohádka ze starých časů
Otec vlasti tu rád pobýval a výnosy dokonce daroval své choti Elišce Pomořanské. Právě té, která lámala meče a trhala pancíře. A městu zase dal právo vybírat clo na významné obchodní cestě. Jenže syn následník, jmenovitě Václav IV., se Karlovi moc nevyvedl. Při všech nezdárných kouscích, které prováděl, přišel i o Rabštejn. Do majetku českých králů se dostal znovu o sto let později, za panování Vladislava II. Tehdy město získalo právo týdenního a výročního trhu a také červenou pečeť.
Rudolf II. Rabštejn prodal, a tak se jeho majiteli stali páni z Libštejna. Další století byla pro město staletími rozkvětu. Vyrostl tu klášter servitů a loretánská kaple. Byl tu dřevěný městský špitál a v roce 1705 si majitelé panství, Pöttingové, nechali vystavět barokní zámek. S pány Lažanskými sem přišlo množství barokních soch a také nový kostel.
Jenže i ty nejzlatější zlaté časy jednou skončí. Tkalcovství, zemědělství a malování hracích karet nepřinášely místním lidem začátkem minulého století zrovna bohatství. A navíc střed Evropy zachvátil česko-německý infarkt. Rabštejn ležel v Sudetech a česká menšina tu byla nepočetná. Skončily i dějiny místní židovské komunity.
S koncem války odešlo německé obyvatelstvo a Rabštejn ztratil status města. Opuštěné skromné domky, tísnící se v nevelkém prostoru opevněného ostrohu, zabydlela jen pětina lidí oproti původním počtům. A pořád jich ubývalo. Takže 1. července 1980 přestal být Rabštejn samostatnou obcí a stal se součástí nedalekého Manětína. V roce 1998 tu přestala fungovat pošta, o dalších pět let později se definitivně stáhla roleta místního obchodu.
Dnes je tu trvale přihlášených jen něco málo přes dvacet obyvatel. Od roku 1992 je Rabštejn městskou památkovou zónou. Je však vyhledávaným cílem turistů. A není divu. Hrázděné domky jsou tu rozeseté na nevelkém půdorysu středověkého města, tísní se k sobě či ke zbytkům opevnění. Jejich majitelé si jich evidentně hledí: za okny všech je rozmanitá výzdoba, přestože na dveřích visí bytelné visací zámky. Neklamné znamení toho, že jsme v ryze „lufťácké“ obci. Tedy pardon: městě. V nejmenším městě střední Evropy.
Hůř teprve bude
Idyla a silná atmosféra se však rozplývá, chce-li si člověk prohlédnout některou z místních pamětihodností. A když promluví s místními obyvateli, možná přijde o iluze definitivně.
Zříceninu gotického hradu a zbytky Dlouhé věže, kamenný most nebo židovský hřbitov si může prohlédnout volně. Kdo chce vidět interiér kostela Panny Marie Sedmibolestné nebo loretánské kaple, musí mít štěstí a strefit se do některé z akcí, při nichž jsou přístupné. U bývalého kláštera servitů narazí na zamčené dveře. Na bráně zámku ho vítá řetěz s visacím zámkem a cedule Soukromý majetek.
„Bývala tu báječná restaurace, rádi jsme sem chodili. Krásný byl i bývalý klášter,“ vzpomíná Marta Jakešová, která do Rabštejna jezdí na chatu už dlouhá desetiletí.
„Zámek patří Sazce a nic se tu neděje. Lidé by si přáli, aby byla přístupná aspoň zahrada,“ říká Irma Bílá, rodačka ze Žlutic. I ona ještě pamatuje zámek přístupný.
Ale možná, že bude lépe. Sazka musí začít přemýšlet, který majetek pro ni smysl má a který ne. „Noví majitelé od počátku deklarovali, že veškerý majetek, který nesouvisí s loterijním podnikáním Sazky, bude postupně rozprodán. Na prodej je tak nyní i zámek v Rabštejně,“ říká tiskový mluvčí společnosti Václav Jalovecký. Na zpřístupnění zámku si tedy místní i turisté musejí ještě počkat.
Mrtvá sezona
Rabštejn žije, jen když je hezky. S koncem léta tu končí i život. Chataři zazimují svá sídla a vracejí se do měst. Převážně do Mostu, Teplic a Prahy.
„Pocházím odtud, a že bych šel do města, si neumím vůbec představit. Tady je klid,“ říká Pavel Kaňka. Za prací jezdí do Kralovic. Vstává ve čtyři ráno.
„V Rabštejně nikdo žít nechce, protože tu široko daleko není práce, není tu obchod a nic. Teď se trošku zlepšilo autobusové spojení, ale zase není, kdo by ho využíval,“ popisuje Bílá.
Před chvílí odtud odjel filmový štáb. Tomáš Vorel tu točí pokračování Cesty z města: Cestu do lesa. Před rokem na zdejším mostě natáčela skupina Depeche Mode klip ke své písničce Personal Jesus. Most se zalíbil i režisérovi Jiřímu Strachovi.
„Rabštejn má kliku, že je tak strašně zanedbaný, že se tu vlastně všechno uchovalo,“ poznamenává hostinská, která tu už pátým rokem provozuje klub Hubert. Původně to měl být podnik spíš jen pro přátele, ale zájem předčil očekávání.
„V půl deváté ráno mi namontovali výčepní zařízení a v půl jedenácté už se tu váleli ožralí čundráci. Protože tady žádná jiná hospoda nebyla,“ vypráví Bílá. „Vaří tu senzační zvěřinu. Chodíme sem nejen na guláš, ale třeba i na jelení játra na grilu,“ líčí Marta Jakešová. Pohostinství v Rabštejně nabízejí i další podniky. Hospoda Leidfelderhof, známá z filmu Cesta z města, mezi nimi ale dávno není. Navíc po velikonočních deštích se její zadní část zřítila ze srázu dolů.
„Je to normální smetiště. Majitel na to poslal partu chlapů, kteří jenom proházeli cestu pod tím, ale většina suti ve stráni zůstala,“ rozhořčuje se Kaňka.
Jeho rozlehlá zahrada leží pod tím božím dopuštěním. Pohled vzhůru je opravdu neradostný. Stráň strmí nahoru pod úhlem dobrých šedesát stupňů. Jenom stát je tu skoro o život, natož se tu pohybovat nebo odklízet trosky domu.
Láska, nebo válka
„V únoru zemřel pan Kemeň, kterému bylo jednadevadesát. V těch největších mrazech mu hrobník sbíječkou vykopal hrob a pochovali jsme ho,“ vypráví Bílá a člověk přímo vidí báječnou sousedskou soudržnost a vzájemnou laskavost, která hrstku lidí žijících v romantickém zapadákově spojuje.
„Je to tu opravdu fantastické. Hlavně si tady člověk odpočine od práce, protože nikdo se sousedy netouží mluvit o pracovních problémech,“ dodává Jakešová, profesí ředitelka základní školy v Plzni.
„Lidi se tu mají velice rádi. Mají mezi sebou starou baráčnickou soudržnost,“ potvrzuje její slova majitelka klubu Hubert a nadšená milovnice Rabštejna, která by uvítala, kdyby se nejmenší město ve střední Evropě začalo zase rozvíjet a vzkvétat.
„V sezoně by se tu klidně uživilo pět hospod a ubytovacích zařízení. Což by bylo šťastné i pro Rabštejn. Lidé by měli práci a mohli by tu žít i mladí a věnovat se třeba ekologickému zemědělství,“ přemítá Bílá. Kaňka však vidí budoucnost Rabštejna spíš pesimisticky. „Tady je chráněná krajinná oblast, tady se nic nesmí,“ říká.
Dva roky má Rabštejn svůj osadní výbor, který se snaží, aby kdysi slavné město nedoplácelo na to, že je součástí Manětína. Jak je to ale doopravdy? Bílá je osadním výborem a zejména jeho předsedou Ondřejem Fáberou doslova nadšená. „Snaží se do Rabštejna hrnout péči, peníze a prezentaci,“ říká.
Kaňka se debatě na tohle téma vyhýbá. „Mám na toho člověka svůj názor a nechci s tím mít nic společného,“ říká. A ještě tvrději odsuzuje Bílou.
Rabštejn žije i čilým společenským životem. Tedy alespoň podle Bílé. „Máme tu říjnový silvestr, to když chataři odjíždějí. Nebo děláme oslavy VŘSR, stavění májky, pálení čarodějnic a takové věci,“ líčí hostinská nadšeně. Jakešová dodává, že tu lidé obec i společně uklízejí.
Kaňka tvrdí, že se tu nic moc neděje. Že jen osadní výbor uspořádal pár hurá akcí, aby bylo vidět, že tu je. „Ondřej Fábera žije v Rabštejně teprve krátce a osadní výbor ustavil bez jakýchkoli voleb. To leckomu vadí. Ale musí se mu přiznat, že pro obec dělá hodně, organizuje akce, snaží se, aby Rabštejn žil,“ vysvětluje Jakešová.
Pohádka o kdysi slavném a významném Havraním kameni tedy končit nemusí. Pohádková atmosféra tu trvá, a to i s pohádkovými mezilidskými vztahy.
