Romantika u kláštera, sex na střeše. Budějovice jsou město lásky

Jan a Jana Vodičkovi si vychutnávají odpolední kávu a vzpomínají na svou první pusu. Dělí je od ní třiapadesát let. Monika se ten den bude milovat s přítelem v přítmí loubí České ulice. Jen kousek od místa, kde občas pracuje Sandra, profesionálka na lásku. Jiří lásku nehledá, sám je Láska.
Přestože všichni vídají denně Černou věž, navzájem se neznají. Jedno ale vědí: Budějovice jsou městem lásky.

Na střeše prodejny

Monika. Nedávno oslavila šestadvacáté narozeniny, studuje vysokou školu. Už roky hledá pravou lásku, někoho, kdo bude mít stejně jako ona slabost pro sex na veřejnosti.
„S partnery jsem toho už hodně prožila. Nejzajímavější byl asi dětský bazén na letní plovárně. Přišli jsme tam s přítelem v podvečer, nikdo kolem nebyl,“ popisuje u oběda s kamarádkami, které její touhy znají. „Nebo střecha Rolleru, dnešního Möbelixu. Vyšplhali jsme se tam, abychom se rozhlédli po Budějovicích. Pak to na nás přišlo,“ naznačuje dívka, která si píše o svých zážitcích deník. Dokáže z něj vyčíst i řadu restaurací nebo třeba podloubí v České ulici.
Její přítelkyně přitakávají. „Já jsem se milovala ve Stromovce.“ „Na parkovišti U Hvízdala.“ „Na Švábáku. Ale ne, na skládce, normálně u silnice.“ „Na Sokoláku.“
Budějovice jsou pro takové zážitky ideálním místem. Lidé nevolají policii, strážníci podobné případy neřeší. „U žádného takového případu jsme se v poslední době nevyskytli,“ potvrzuje mluvčí městské policie Kateřina Schusterová.
Jan a Jana Vodičkovi se za ruku drželi v parku už na konci padesátých let. Loni oslavili zlatou svatbu. Žijí v Budějovicích, léto tráví na chatě v Rančicích u Kamenného Újezda.
Poznali se na majálesu. Poslední majáles před rokem 1989 v Budějovicích. Už další rok ho úřady zakázaly. Studentské akci patřil celý Sokolský ostrov, letos to bude třiapadesát let. Janě bylo sedmnáct let, Janovi o osm víc. Jemu se líbila hned, ona z něj byla rozpačitá, imponovala jí však jeho výška. Kamarádky jí Honzu záviděly. Také chtěly chodit s hokejovým brankářem Slavoje. Navíc se dobře oblékal, uměl mluvit. „Ukecal mě,“ líčí Jana.
První polibek si dali už na majálesovém večeru. Když se loučili, překvapil ji. „Hned se mě ptal, jestli ho mám ráda.“ Chodili spolu dva roky a po svatbě se jim narodili dva synové. Dvojčata, jeden z nich teď působí jako náměstek budějovického primátora. I synům se rodili synové, Vodičkovi tak mají tři vnuky.
„Manžel si vždycky přál holku, tak snad nám ji pánbůh dá jako pravnučku,“ říká Jana Vodičková. „U nás asi holky neumíme. Měl jsem sedm bratranců, žádnou sestřenici,“ doplňuje ji manžel.
O romantiku prý nikdy nebyla v Budějovicích nouze. Rádi vzpomínají na taneční večery v „armáďáku“ nebo na kavárnu Savoy vedle divadla. „Sedávali jsme tam jak v partě po hokeji, tak sami. Savoy býval moc příjemný,“ říká Jan Vodička. Hezké chvíle prožívali také u hlavní pošty na Senovážném náměstí. Postávali mezi poštou a Mlýnskou stokou, dávali si polibky a slibovali si věčnou lásku.
Budějovice jsou pro to příhodné místo dodnes. Ve městě se nachází řada zákoutí, kde každé ženské srdce zjihne. „Když chceš holce ukázat, že máš srdce romantika, vyraž s ní v podvečer na Piaristické náměstí,“ radí například jeden z mužů na internetovém chatu, kde redaktor Sedmičky požádal diskutující o tip. Další zmínil soutok Malše s Vltavou, prostor u Předního mlýna, k lásce vybízejí i vyhlídky. „Kamkoliv za město vyjedeš, čeká tě romantický pohled na Budějovice. Je lepší než pohled z Černé věže nebo Gomelu,“ doporučuje další člověk z diskuse.

Láska a Miláčková

Lásku lze najít i v panelu. Na sídlišti Máj žije Jiří Láska. „Možná se tomu někdo zasměje, podiví nebo si řekne, že to je dobré jméno. Třeba když platím kreditkou, tak si to prodavačka přečte a praví: Jé, vy máte hezké jméno. A já na ni: Tak mi dejte slevu,“ říká muž. Jiří ale ze svého jména příliš nadšený není. „Že bych měl kvůli tomu větší úspěch u žen? Ani ne, spíš nervy. Děti se mi smály. Když jsem byl malý, tak mi to připadalo divné. Proč se tak musím jmenovat zrovna já? To jsem nechápal. A potom mi to spíš už bylo jedno,“ vzpomíná osmatřicetiletý Láska.
Naopak radost ze svého příjmení má Hana Miláčková. „Každý mi ho závidí. Navíc si mě lépe pamatují,“ myslí si čtyřiašedesátiletá žena, která žije blízko Koh-i-nooru. Ráda se prochází v parku kolem zimního stadionu. „Je to tam moc hezké. Šustí tam stromy a je slyšet řeka,“ doplňuje Miláčková.
I láska se dá zpeněžit. Vydělává na ní Sandra. V inzerátu tvrdí, že je „štíhlá čičinka, která Ti ráda nabídne erotické službičky v diskrétním erotickém privátku v Českých Budějovicích.“ Je jí osmnáct let, vlasy si barví na blond a na fotografii na internetu má vysoké naleštěné kozačky.
Vyučila se jako kuchařka-servírka, ale práci nenašla. Prostitucí se živí půl roku. Je spokojená, má asi pět klientů denně, každý alespoň za tisícovku. Docházejí k ní jak Budějovičtí, tak muži odjinud.
„Budějčák je škudlil. Peníze má, ale nechce je dát. Objedná si klasiku, a platit chce jen za třicet minut,“ popisuje běžného klienta z jihočeské metropole. Sandra má vlastní privát, za příplatek ale kamkoliv dojede. Sex ji baví, jinak by tuhle práci ani dělat nemohla. A má štěstí, většinou si ji zavolají fešáci. Od pětadvaceti do padesáti let. Nejmladšímu bylo dvacet.
České Budějovice by nevyměnila. Ve městě lásky chce lásku rozdávat deset let.
„Mám plán: do osmadvaceti makat a pak už si jen užívat,“ tvrdí. Zvoní jí telefon. Volá Budějovičák. Za třicet minut bude zpět.