Vědci studující aerosoly, které kolem sebe dokážou kondenzovat vlhkost, dosud nepovažovali pyl za hodný pozornosti – jeho zrnka byla podle nich příliš velká a těžká na to, aby se v atmosféře dlouhodobě udržela a vyvolala nějaký mrakotvorný efekt.
Allison Steinerová, vedoucí nové studie publikované v časopise Geophysical Letters, šla ale na problém z jiné strany: „Četla jsem pár knih pro alergiky, v nichž mimo jiné stálo, že pylová zrna se rozpadají na menší částice, které pak mají hlavní podíl na alergických reakcích.“
A právě tyto menší částečky pylu se podle vědkyně dokážou dlouhodobě udržet v atmosféře. Potvrdily to její laboratorní testy s nejrůznějšími typy pylů v mlžné komoře (cloud condensation nuclei chamber, CCN). Rozpad pylového zrna na menší částice o „funkční“ velikosti 50, 100 až 200 nanometrů nastává po styku se vzdušnou vlhkostí velmi rychle, v řádu sekund až minut. Zmíněné velikosti pylových částic jsou ideální pro založení mraku. Zpočátku získaná vlhkost je totiž rozloží na další, nakonec až nanometrové částice, které dál pokračují v jímání vlhkosti a tvorbě mraku.
Podle Steinerové je tak zapotřebí přítomnost pylových částic zakomponovat do sezonních meteorologických modelů. „Je také možné, že hromadné vypouštění pylu, které se zdá z hlediska rozmnožování neefektivním, má z pohledu rostlin ještě jednu roli: tvoří mračna, z nichž následně prší, a tato vlhkost samozřejmě významně ovlivňuje intenzitu růstu,“ naznačila Steinerová možnou, avšak nepotvrzenou protřelost rostlinné říše.
