Růže za branou pouště | E15.cz

Růže za branou pouště

Peter Hupka

Share on Facebook Messenger
Warzázát, šedesátitisícové město na marockém jihu, nazývají místní „brána pouště“. Jeho jméno se dá v berberštině přeložit jako „tichý a klidný“. A Warzázát takový opravdu je. Nejhezčí místa stejnojmenné provincie je však třeba hledat v přilehlých horách a údolích. Třeba ve Vádí al-Wurúd, kde prý kvetou voňavé růže.

Cesta, která protíná pohoří Vysokého Atlasu ve výšce 2260 metrů, klesá v zatáčkách na jih. V jedné z mnoha vesniček stojí zaparkované sněžné pluhy. Jsou jasným důkazem toho, že počasí si s lidmi zahrává i v oblastech, které si podvědomě spojujeme s horkem a spalujícím žárem slunce – sníh tady může občas překvapit řidiče i v jarních měsících a cestáři jsou vždy připraveni pohotově zasáhnout.

Ať už to způsobili sami Maročané, nebo zahraniční propagátoři města, Warzázát se stal v očích jeho obyvatel jedinečným místem. Ve skutečnosti zase tak výjimečný není. Je to poklidné centrum provincie, kde lze pootevřít pomyslnou bránu do hlubin Maroka a vydat se dál. Ale ještě předtím si nezapomeňte vychutnat šálek vynikající kávy a přesvědčit se na vlastní oči o tom, jak se ve Warzázátu přetváří a vyrábí realita.

Město je čímsi na způsob marockého Hollywoodu – sídlem slavných a rozsáhlých filmových studií Atlas Studios, Cla Studios a Kanzaman Studios. Název naposledy jmenovaného má zcela jistě kořeny v arabských slovech „kán az-zamán…“, kterými začíná snad každá zdejší pohádka. Neznamenají nic jiného než staré známé „Bylo nebylo…“ nebo „Za dávných časů…“.

S natáčením ve Warzázátu jsou spojena jména významných režisérů Bernarda Bertolucciho, Davida Leana či Olivera Stonea. Právě tady se rodily světoznámé snímky Babel a Kundun, právě na těchto místech odstartovaly veselé postavičky Asterixe a Obelixe svou proslulou Misi Kleopatra. Vzniklo tu i vojenské drama z bitvy o Mogadišo v roce 1993 s názvem Černý jestřáb sestřelen. Jeho režisér Ridley Scott vtiskl knižnímu příběhu Marka Bowdena filmovou podobu právě zde, v jihomarocké poušti.

Na cestě

Trasa, která vede z centra provincie na východ, má úseky rovné jako pravítko. Na severní straně ji lemují hory Atlasu, na jihu prosvítá vodní hladina nádrže al-Mansúr ad-Dahbí. Širé horizonty nehostinných plání postupně střídá příjemné údolí s městečkem Qala’at Mgúna, pojmenovaným po jedné z místních pevností. Je podvečer, mládež se baví a prohání se na kolech, muži popíjejí neodmyslitelný čaj s mátou. Výlohy obchodů lemujících hlavní silnici jsou plné nejrůznějších produktů vyrobených z růží: mýdel, parfémů, lahviček s olejem. Květin je však ve městě samotném k vidění jen málo, je třeba se za nimi vydat na sever, do údolíčka Vádí al-Wurúd vtěsnaného mezi skály a hory.

Ráno nás zastihne na klikaté cestě z Qala’at Mgúna do Údolí růží. Tak zní totiž doslovný překlad jeho názvu z arabštiny. Paleta barev je v okolí značně monotónní: nahnědlá červeň okolních hor a vesnických domů se střídá s modří a šedí oblohy a sytou zelení zahrad a lesíků lemujících horskou říčku. Okvětní lístky růží, kterými je oblast proslulá, se před námi prozatím úspěšně skrývají. Zanedlouho nám však bude dopřáno je spatřit.

Bú Taghrár, jedna z větších vesnic v údolí, zažívá klidné dopoledne. Ulice je liduprázdná, jen občas přes ni přeběhne skupinka dětí, které ještě nemusejí do školy. Opravář motorek a majitel maličkého obchůdku se smíšeným zbožím Ibrahim rozebírá každodenní novinky s místním holičem, náhodným hostům ale s radostí uvaří čaj a rád s nimi prohodí pár slov. Z očí mu vyzařuje upřímná radost a vesele se usmívá, svoji dobrotivou povahu prokáže i při sčítání sumy za náš nákup v jeho obchůdku. Poctivě přepočítává každičký dirham a nakonec nám ještě poskytne slevu.

Beze spěchu. Všední dny plynou v Údolí růží pomalu Autor: Peter Hupka

Svobodní lidé

V nedaleké osadě al-Mdún, kam se dostaneme přes malý průsmyk, je atmosféra ještě ospalejší. Jeden z místních Berberů, mimochodem také Ibrahim, se s námi dává do řeči. Po chvíli nám začne vyprávět o kultuře Amazighů – „Svobodných lidí“, jak si tito lidé sami říkají. Trpělivě vysvětluje rozdíly v dialektech, jimiž maročtí Berbeři mluví: „tašelhit“ v oblasti jižního Maroka, „tamazight“ v pohoří Středního Atlasu, „tarifit“ na severu v Rífě a „zanata“ v alžírském pohraničí.
Amazighové v současnosti opravdu zažívají jakési národní obrození. Současný král Muhammad VI. má totiž vážný důvod najít pro etnikum, ke kterému patří podle různých zdrojů 40 až 60 procent z 36 milionů obyvatel království, větší pochopení než jeho předchůdci. Z jejich rodu pochází panovníkova matka. Tito původní obyvatelé severní Afriky byli během historie silnějšími migrujícími národy – zejména Féničany a později Araby – zatlačeni hlouběji do vnitrozemí, kde žijí dodnes na území více států, zejména Maroka a Alžírska.

Skutečně přelomovým lze nazvat i docela čerstvé uznání berberštiny za úřední jazyk v Marockém království a její postavení na úroveň arabštiny. K této změně došlo začátkem léta 2011. Jedním z posledních cílů Amazighů v boji za svoji rovnoprávnost tak zůstává zrušit zákaz pojmenovávat jejich děti lokálními jmény, inspirovanými hrdiny, bojovníky a vládci ze slavné berberské minulosti.

Učitel z Údolí růží

Fuád, muž v typickém černém klobouku, kráčí dolů podél silnice. Zdvižená ruka je v oblastech se sporadickým provozem běžným gestem a za několik okamžiků už spolu diskutujeme v našem autě.

Fuád je učitelem v jedné ze škol v údolí, odkud každodenně cestuje domů za rodinou. Spolu se ženou Lejlou, která je také učitelkou, a malým synem Azimem, žijí v pěkném bytě na okraji města Qala’at Mgúna. Fuád nikam nespěchá a cestou nám ochotně ukáže růže z Vádí alWurúd, na které jsme se tak dlouho těšili. Nejvíce keřů posetých květy růží nalézáme na příkrých svazích spadajících k říčce. Kvůli místním zvykům však nesmíme fotografovat ženy, které je sbírají. „Budu vám muset stačit já, růže a jejich vůně!“ žertuje sympatický třicátník, který svojí polovičce mobilem oznámí příchod neočekávané návštěvy. Odmítnout pozvání k němu domů by bylo hříchem i urážkou, na jakou nechceme ani pomyslet. Fuád zároveň z keře odlomí po jednom kvítku pro syna i pro manželku.

Sympatická Lejla je znamenitá kuchařka a v glazované hliněné nádobě na přípravu jídel, které Maročané říkají „tažin“, připravuje chutnou večeři z masa a vařené zeleniny. Malý Azim je z hostů nadšený, hlavně ve chvíli, když si s námi může přímo v jedné z místností bytu zahrát fotbal.

„V porovnání třeba s Egypťany se máme skutečně dobře. Plat učitele tady je v přepočtu kolem čtyř set eur, měsíční nájem bytu nás vyjde ani ne na třetinu této sumy. Když oba se ženou pracujeme, nemáme si na co stěžovat,“ vysvětluje Fuád u večerního čaje a dodává: „Velkým rodinám, v jaké jsem vyrůstal já a naši rodiče, však už v Maroku – jak se zdá – odzvonilo. Slušný život a vzdělání je dnes možné zabezpečit tak nanejvýš dvěma potomkům.“

Užitečné informace

Do Maroka létá ze střední Evropy několik leteckých společností s přestupem například v Paříži či Miláně. Ceny se pohybují okolo sedmi až osmi tisíci korun za zpáteční let, u nízkonákladových společností se lze dostat i na polovinu sumy. Ze Španělska je možné cestovat trajektem přes Gibraltarský průliv do Tangeru.
Vnitrostátní doprava v Maroku je o něco levnější než v ČR. Nabízí bohatou síť autobusových, železničních i leteckých linek. Dobrou volbou je pronájem auta od renomované společnosti – důležité je pečlivě prostudovat smlouvu včetně pojištění.
Ubytování lze sehnat od dvou set korun.
Země je poměrně bezpečná – při dodržování běžných pravidel není situace výrazně odlišná od Evropy. Nevhodný je jakýkoliv kontakt s pěstiteli drog (nejčastěji hašiše).

Autor je spolupracovníkem redakce Lidé a Země

Autor: Peter Hupka

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.