Zastihnout třiatřicetiletého veterináře není snadné. „Kdybych vám to nezvedal, tak mám v něčem ruce,“ hlásí se smíchem Lukáš Pavlačík, když si domlouváme schůzku v zahradě. Zatímco dopoledne věnuje svým svěřencům v Zoo Dvůr Králové, odpoledne vyráží za zvířecími pacienty do terénu.
V osmém díle seriálu Sedmičky Generace 77 se o svůj životní příběh podělí veterinář Lukáš Pavlačík.
Tvrdí o sobě, že není pravý Hradečák. Narodil se totiž na východním Slovensku, kam dostal jeho otec jako lékař umístěnku. Právě tam přesvědčil rodiče, aby mu pořídili první zvíře. Vyprosil si rybičky.
„Tatínek koupil velké akvárium, všechny věci do něj a také rostlinky. Stálo to tehdy spoustu peněz,“ říká Lukáš Pavlačík o svých začátcích. Rybičky opatřil otec od kolegy v práci. Ten totiž choval velké závojnatky ve venkovním bazénu.
„S velkou slávou jsme akvárko zprovoznili a dali do něj ryby. Jenže ráno byly všechny ty drahé rostliny zdevastované, takže rybičky putovaly zpátky do venkovního bazénu,“ dodává Pavlačík.
Na Slovensku bydlel až do svých devíti let a pak se vrátili s matkou do jejího rodného Hradce. Do čtvrté třídy nastoupil Lukáš už na jihu Čech. „Na Slovensku jsem se zrovna ve třetí třídě naučil slovenská vyjmenovaná slova a člověk přijde sem a buch. Měl jsem letní prázdniny na to, abych zvládl nová,“ vzpomíná Pavlačík.
V Hradci si hodně rychle zvykl, našel si kamarády a s dědečkem chodil rybařit. Od páté třídy jezdil na školním statku na koních a závodil. Právě kvůli zvířatům chtěl jít z osmé třídy na zemědělku. „Tehdy se ta škola začala měnit a spousta lidí mi to rozmlouvala. Nakonec zasáhla jedna paní učitelka, která učila i moji mamku. Prý nemám být hloupý a jít na gympl. Tak jsem šel,“ vypráví.
Na gymnáziu to byl pořádný šok. Zatímco na základní škole se Lukáš nemusel vůbec učit, najednou dostával pořádně zabrat. Matematiku a fyziku neměl vůbec rád. Zato biologii si zamiloval. „Tehdy jsem se hodně zajímal o brouky, měl jsem hodně načteno, a tak jsem občas napomínal profesory, když nám říkali zkreslené informace. To jsem asi dělat neměl,“ říká s úsměvem o chvíli, kdy se stal neoblíbeným studentem.
Volba vysoké školy byla jasná. Nad přírodovědou zvítězilo veterinární lékařství. Tam se poprvé podíval s kamarády do africké Keni. Příroda mu tak učarovala, že se do Keni vrací každý rok. „Kolikrát jsem uvažoval, že se tam i odstěhuju. Ale lidé, kteří zkusili v Africe žít, mě od toho odrazovali. To, co člověk vidí za pár týdnů na dovolené, je jen jedna tvář tohoto světa,“ odkazuje na korupci, špatné mezilidské vztahy a další problémy.
Cestami do Afriky si Lukáš Pavlačík plní své sny. Navíc k tomu přidal také fotografování volně žijících zvířat. „Na cesty i focení mě lákají také jiné země, ale většinou to vždycky vyhraje Afrika,“ tvrdí Pavlačík.
Do Zoo ve Dvoře Králové přivedla absolventa veterinární fakulty náhoda. „Ještě než jsem se pustil do postgraduálního studia, měl jsem tři měsíce volno. Hledal jsem, co bych mohl dělat, a přes známé se dostal do zoo,“ vysvětluje.
Čtvrt roku se staral o slony. Teď je v zoologické zahradě už šestým rokem, ale když má odpovědět na otázku, které zvíře má nejraději, jen se směje. „Na to se mě lidé ptají často, ale neumím odpovědět,“ krčí rameny. Má rád pestrost a ta prostě v zahradě je. „Jen s opicemi dělám opravdu nerad. Jsou jako lidi. Mají rozum a vědí, co je ode mě čeká, a podle toho se také chovají. Přemýšlejí hodně dopředu a navíc mají neskutečně vyvinuté reflexy a okamžitě útočí,“ vysvětluje.
Když skončí, jak říká, u exotů, míří Lukáš Pavlačík za svými „obyčejnými“ pacienty. Změnu má rád, ale přiznává, že na vysoké ho nikdo nepřipravil na to, že veterinární ambulance není jen o zvířatech, ale hlavně jejich majitelích. „Dost často se setkávám s tím, že lidem nejde o zvíře samotné, ale hlavně o peníze,“ konstatuje veterinář. Mnozí chodí k lékaři, aniž by ho jejich svěřenec opravdu potřeboval, nebo naopak problémy zanedbávají. „Ne všichni jsou takoví. Ale tak to prostě je a já to nezměním,“ myslí si.
Od zvířat si veterinář neodpočine, ani když přijde domů. Čeká na něj několik druhů žab, rybičky a gekoni. „Psa nebo kočku jsem si nepořídil, bývám hodně pryč,“ vysvětluje.
Lukáš Pavlačík, který se narodil v roce 1977, je se svým životem spokojený. Vede se mu v práci, v soukromém životě a daří se mu plnit si svoje sny. „Sedmička je moje šťastné číslo. I ve škole jsem si tahal otázky se sedmičkou,“ uzavírá.
