Je zimní odpoledne. Za obchodním centrem v Hranicích přeletí ze zídky na trafostanici vzduchem postava. A za ní další a další. Vypadají jako artisti nebo cvičené opičky. Salta, skoky, kotouly ve vzduchu. „Já si to přeletím stylem ,bacha, nevím, kam letím‘,“ volá na kamarády se smíchem další mladík.
Je jich celkem sedm. Je jim od čtrnácti do osmnácti let a v Hranicích jsou průkopníky pouličního parkouru. „Je to umění ovládat tělo a jde vlastně o jediné. Dostat se co nejrychleji z místa A do místa B, a to nejlépe přímou čarou přes všechny překážky,“ říká osmnáctiletý Nikola Jarosz z Hranic, který skupinu kluků vede.
Dohromady se dali teprve letos v říjnu. „Každý z nás se parkouru už věnoval. Někdo rok, někdo tři roky,“ vysvětluje další člen skupiny Martin Hubáček. Toho napadlo dát nadšence z Hranic dohromady. „Napsal jsem kámošům a vyzval další lidi na sociální síti Facebook,“ objasňuje Hubáček. Skupinu kluci pojmenovali Un Levity, což znamená bez gravitace a bez přestání.
Parkour se dostal do Česka asi před šesti lety. „Začal s ním Francouz David Bell, který převzal pouliční styl z Kuby a přeměnil ho na sportovní disciplínu. Dělal totiž gymnastiku a bojová umění a hledal jejich využití v životě,“ líčí Jarosz.
Parta kluků si libuje, že parkour má spoustu předností. „Dělá nám radost, ale také si díky němu zlepšujeme fyzičku a posunujeme své osobní hranice,“ říká Tomáš Perdula.
Mladíci denně posilují. „Udělal jsem si v pokoji hrazdu, a když jdu kolem, jako by mě zvala a říkala – pojď ke mně. A tak musím udělat pár cviků,“ směje se Hubáček. Nejtěžší je podle něj překonat strach. Na společné tréninky se scházejí za obchodním centrem nebo v tělocvičně hranického domu dětí a mládeže. A při cvičení poslouchají stejně jako zakladatel parkouru francouzskou hudbu.
Triky kluci odkoukávají z internetu. „Také vymýšlíme svoje a kombinujeme je,“ dodává Jarosz. Kromě toho si parta vytvořila i svoje vlastní rituály. „Když někdo řekne slovo kakao, musí každý udělat deset kliků. A ten, který to slovo vyslovil, dvacet. Kakao je takový symbol skupiny,“ vysvětluje Jarosz. Slovo padlo, a tak se kluci automaticky pouštějí do kliků. Za trénink jich udělají zhruba stovku. „Nejčastěji klikujeme, právě když někdo řekne slovo kakao,“ dodává Jarosz. Kluci se ušklíbnou a svorně se znovu pouštějí do další desítky kliků. Například Martin Fojtů má osobní rekord 130 kliků za pět minut. „Pak jsem ale nezvedl ani rohlík,“ směje se Fojtů.
K parkouru patří i zranění. Natržená zápěstí, naražená kolena a kotníky. „To se snadno přihodí, nejčastěji, když běháme na zdi,“ vysvětluje Perdula. Chlapci se shodují, že důležité je mít dobré boty. „Nejlépe běžecké, s oporou nohy a dobrou přilnavostí. Případně ještě protiskluzové rukavice. Jinak stačí pohodlné tepláky,“ tvrdí.
„Nejsme vandalové“
Výhodou parkouru je, že se mu jeho vyznavači mohou věnovat kdekoliv. Přesto by chtěli mít v Hranicích hřiště s překážkami. „Když je pěkně, scházíme se za obchodním centrem. Tam cvičíme na trávníku. Jednou jsme tam dělali kliky a lidé nám nadávali a vyháněli nás s tím, že příroda není žádná tělocvična. Vadí nám, že nás považují za vandaly. To nejsme,“ říká Jarosz.
Aby se mohli kluci věnovat své zálibě i v zimě, poskytla jim azyl ředitelka hranického domu dětí a mládeže Blanka Šturalová, a kluci tak mohou pravidelně posilovat v tělocvičně. „Traceuři, jak se říká těm, kteří se věnují parkouru, na sebe tím, že skáčou přes městské překážky, upozorňují. Kolemjdoucí je často označují za vandaly, kteří ničí lavičky, zábradlí, betonové zdi, prolézačky. Proč by ale ničili to, co potřebují k tréninku?” upozorňuje Blanka Šturalová.
Parkour se jí líbí a obhajuje ho. „Je to nový životní styl mladých spojený s náročnou fyzickou aktivitou, který jim přináší radost z pohybu a duševní vyrovnanost. Neodmítejme proto směr, který je založený na velmi dobré kondici, fyzické síle a akrobacii,“ říká ředitelka. Podle ní navíc parkour utužuje přátelství. „Nikdo se nad nikým nesnaží zvítězit. Lepší výkony inspirují ostatní, všichni si radí a pomáhají,“ dodává ředitelka.
