Už více než čtyřicet let sbírá strojní inženýr Jaroslav Okáč z Čížova historické pohlednice z Jihlavy. A má být proč na sebe pyšný. Přes tisíc krátkých soukromých příběhů, které se mu podařilo získat, totiž patří mezi unikáty.
Jedním z nich je i pohlednice, kterou před více než stoletím poslal vojín Kliment z jihlavských Žižkových kasáren členům rodiny do Uherského Ostrova. „Kdyby někdo z vás doma náhle onemocněl, třeba náš tatínek, což nedej Bůh, tak zavolejte hned četníky a oni nechť onemocnění prozkoumají a potvrdí vám pro mne telegram a vy mě to hned zašlete sem. Jen od četníků potvrzený telegram já dostanu ihned s úsvitem. Dobře si zapamatujte, jak se máte v takovém případě zachovat, je to velice důležité, proto vám to píšu, neboť telegram, který by nebyl potvrzený od četníků, bych od vás nedostal,“ píše se na pohledu. U zrodu této Okáčovy sbírky stála pohlednice, která se mu dostala do ruky víceméně náhodně. Byla to fotomontáž z roku 1908, zachycující jihlavské náměstí, ale s jednou zvláštností.
Zobrazovala totiž tramvaj, která z náměstí sjížděla směrem dolů k nynější Znojemské ulici. „Z padesátých let jsem si pamatoval, že koleje na náměstí byly, ale vedly jinudy. Toto byla navíc pohlednice z roku, ve kterém ještě v Jihlavě tramvaje nejezdily, ty začaly jezdit až do roku 1909,“ popisuje jednašedesátiletý Okáč.
Popisuje tím oblíbený vrtoch výrobců pohlednice z období kolem roku 1900. Když se jim skutečná scenérie zobrazované ulice nebo náměstí nelíbila, tak ji vylepšili. Tak se dostaly díky fotomontáži na jihlavské náměstí neexistující koleje. Jindy tvůrci pohlednic udělali z fotografie letního náměstí pomocí štětce a barev sněhem zapadanou zimní scenérii.
Efektní byla taky „světýlka za okny“, vytvořená pomocí drobných čárek zlatou barvou do oken domů. Samostatnou kapitolou jsou sběrateli ceněné pohlednice jihlavské budoucnosti, kde se nad městem vznáší vzducholoď, nebo Jihlavy rozjařené, kde se u kašny prochází rozesmátý černoch v cylindru, či tam právě havarovala švarná cyklistka.
„Mají vysokou hodnotu, protože jich bylo vydáno relativně málo, těžko se shánějí,“ říká Okáč. Na sběratelské burze se cena takové unikátní pohlednice vyšplhá třeba na tisíc korun.
Obecně jsou nejhodnotnější součástí Okáčovy sbírky nejstarší pohlednice, které byly vyráběné litografickou technikou tiskem z kamene. Čím více barev pohlednice měla, tím více kamenů pro jednotlivé barvy muselo být použito. Výroba takových pohlednic byla drahá a technicky náročná. Proto jich není tolik, jako v případě následného typu, jehož základem byl světlotisk, tedy fotografie.
Skřípáci i svatba
Nejstarší Okáčovy litografické pohlednice jsou z roku 1895, starší obrázkové pohledy Jihlavy zřejmě neexistují. Atraktivní jsou pestré pohledy s tematikou tradičního jihlavského havířského průvodu, kterou ve městě v roce 1890 po století obnovil fotograf a muzejník Johannes Haupt.
„Mám to podstatné a nejhodnotnější z pohlednic z přelomu století z Jihlavy, i když asi nemám všechny. To dost dobře není možné zjistit, protože neexistuje žádná jejich evidence,“ upozorňuje Okáč.
Velkou dokumentární hodnotu mají také obrázky se skřípáckou muzikou z Velkého Beranova, záběry selské svatby či tradičních německých krojů.
Výrobci pohlednic před více než stoletím si příliš nelámali hlavu s gramatikou. Zatímco jeden pohled vyšel s hrubkou Pozdrav z Jihlavi, vyšla také druhá verze stejného pohledu s opraveným nápisem Pozdrav z Jihlavy.
Nostalgické scenérie nabízí pohledy na staré restaurace, třeba novostavbu Grandhotelu z roku 1906, fotografie již neexistující hospody na Švoně nebo bývalou Plzeňskou restauraci na místě někdejší spořitelny v Benešově ulici.
Na pohlednicích se objevila i nejstarší dosud existující jihlavská restaurace Tři knížata, zaniklý restaurant Tivoli na Lesnově, populární hostinec na rozcestí U Lyžaře či třeba zaniklá Třešťská ulice, která byla do sanace tamní zástavby v horní části Havlíčkovy ulice.
Jen díky pohlednicím mohou dnes lidé vidět, jak vypadal hostinec Na Trucbábě, který se dostal dokonce do historických pověstí jako místo vzpoury jihlavských žen. Trucbába stávala naproti nynější základní školy Tomáše Garrigua Masaryka. Obrazy minulého života nabízí pohled na Německý pracovní dům či krejčovství Prášil za bránou Matky Boží. „Vážený pane Havelka, vaší objednávku jsem obdržel, tu uniformu do tý doby obdržíte. S úctou Jindřich Prášil,“ psal krejčí na firemní pohlednici svému zákazníkovi.
Mezi Okáčovými pohledy existuje i málo známý záběr na zaniklou rozhlednu na vrchu Šacbrk. „Chybí mi jen jihlavská synagoga, kterou zničil požár. Jejích pohledů se zachovalo asi málo,“ lituje jihlavský rodák a milovník historie Okáč.
Zlatá éra pohlednic trvala zhruba do roku 1912 – z pohledů poválečné produkce už se vytratila poezie. Z romantických pestře zdobených či vtlačovaných obrázků se staly všední fotografické záběry. Tradiční sdělení však zůstala: „Drazí, opětujíce vaše milé pozdravy, těšíme se na brzké zprávy a ještě více na vaši návštěvu. Je teta zdravá?“
