Sběratelství bývá celoživotním koníčkem a někoho dokonce živí

Pro většinu lidí jsou sběratelé podivíni. Někteří z nich v tom ale vidí i smysl života.

Sběratelství. Zvláštní vášeň, která občas postihuje některé lidi. A to plnou silou, sběratelé jsou často ochotni obětovat nejen čas, ale také mnoho peněz a úsilí, aby dostali do svých sbírek to, po čem tak touží.

Psychologové hovoří o sběratelském instinktu. Podobně jako v případě lovce, který jde do lesa stopovat zvěř. Zatímco sběratelství v dětství a pubertě se projevuje spíše jako primitivní forma tvorby pokladu, v dospělosti může přerůst k vlastní seberealizaci. Pro sběratele se jeho vášeň stává smyslem života.

Sedmička přináší profily několika takových ze severní Moravy.

Pivo moc nepije, a tak aspoň sbírá nálepky

Předseda ostravského Klubu sběratelů pivních suvenýrů Jiří Kozel sbírá pivní etikety už od dětství. Jeho sbírka je dnes jednou z pěti největších svého druhu na světě. Má jich tři sta padesát tisíc.

Takové množství by se ovšem nevešlo do jednoho bytu, takže má část u sebe doma a zbytek u svého bratra. Doma je má v zabudované skříni a v obývací stěně. „Kromě televizoru a malé skříňky na sklo jsou ve stěně jen etikety. Postupně jsem manželku vystěhoval. Smířila se s tím,“ říká šestapadesátiletý Kozel.

Etikety má pro přehlednost uložené v pořadačích nalepené na bílém papíře z obou stran. Jsou rozčleněné podle států nebo podle měst. České pak podle katalogů. „Musím v tom mít systém, ať vím, kam sáhnout,“ vysvětluje sběratel.

Začal s tím společně se svým bratrem od roku 1970, kdy mu bylo patnáct let. Šli na to jednoduše OE rozesílali dopisy do různých pivovarů. „Poslal jsem třeba sto dopisů a na osmdesát mi odpověděli. Teď mi jich ze sta přijde tak pět, takže už to ani nedělám. Kdysi to byla i pro pivovary reklama, dnes už je to pro ně spíš otrava,“ poznamenává Kozel.

Nástupce? Zatím není znám

Shánění nových exemplářů proto probíhá buď na sběratelských setkáních, nebo díky jeho osobním kontaktům s ostravskými pivovary. Od nich vždy něco dostane, dává to pak na burzu. „S tím potom jezdíme s bráchou po republice a po světě. Kromě toho píšu katalogy pivních etiket. V žertu vždycky říkám, že když to nemám já, není to ani v katalogu,“ směje se sběratel.

Za nejcennější exempláře považuje ty exotické, z ciziny. „Zvláště si asi cením těch, které jsem od někoho dostal. To jsou pro mě ty nejhezčí,“ vyznává se Kozel.

Pravá sběratelská vášeň podle něj ale dnes už chybí. Má například kolegu z Polska nebo z Litvy, který objede Afriku a přiveze etikety za deset tisíc. „Je to hlavně o penězích. Kdo má peníze, může si koupit kdeco,“ říká sběratel.

Ale občas ho přece jen nějaký nový úlovek potěší. Podařilo se mu například získat etiketu z piva, které si speciálně nechala udělat jako vánoční reklamu jedna hlučínská firma, obchodující s odpadky. „To je sběratelství, které se mi líbí. A ne když někdo napíše, že prodá etikety za dvě stě euro,“ podotýká.

Etikety se dnes prodávají za tržní ceny. Některé stojí i osm set korun jedna. Takové si Kozel koupí tři za rok a je spokojený. Zatímco kdysi se nálepky vyměňovaly, dnes se všechno prodává. „Částečně to chápu. Každý hledí na ekonomiku a pro pivovar jsou to náklady. Etiketa, která stála pár haléřů v době, kdy jsem začínal, se dnes prodává za pět korun. To potom dnešní mladé lidi odradí,“ myslí si Kozel.

Sám je smířený s tím, že ve sbírce nikdo v rodině nebude pokračovat. „Můj syn, i syn mého bratra jsou sportovci a nemají o to zájem, nic jim to neříká,“ krčí rameny. Možná je to podle něj také tím, že sami vidí, jak se tomu hodně s bratrem věnuje. „A jak manželka někdy nadává, že jsou všude rozdělané etikety, takže ta reakce může být spíše opačná,“ domnívá se Kozel.

Ten se paradoxně za pivaře nepovažuje. Kdyby záleželo jen na něm, tak v republice existuje jeden minipivovar a ten vaří pivo jednou za rok. „Rád ochutnám nějaké speciální pivo, nebo si dám někdy pivo na chalupě, když něco dělám. Ale pivař nejsem,“ uzavírá sběratel.

Sbírá kameny, aby z nich vyráběl šperky

Šedesátiletý bruntálský amatérský mineralog, šperkař a sběratel Oldřich Balán se věnuje sbírání minerálů a vltavínů. Podobně jako u Kozla má jeho vášeň rovněž kořeny v dětství.

Dodnes nezapomíná, jak měl vždy velkou radost, když našel kámen s malými krystalky ametystu či achátu. Postupně se zaměřoval na vzácnější kameny. Začínal na Pálavě, pak se jeho rajónem staly Krkonoše a Krušné hory. Posledních dvacet let sjíždí Jeseníky…

„Mezi nejčastější úlovky patří acháty, křišťály a ametysty, někdy mám štěstí na opály nebo olivíny. Musíte jen vědět, kde hledat,“ říká Balán.

V jeho věku si ale už musí při výpravách dávat velký pozor. Nedávno spadl z hradu Rabošten u Vrbna pod Pradědem. „Škaredě jsem si rozbil hlavu, musela mne záchranka odvézt do nemocnice,“ poznamenává hledač.

Minerály pouze nesbírá, ale dále s nimi pracuje. Brousí je. Podle vlastních návrhů. „Prostě sednu k rotujícímu kotouči, na který teče velice malý proud vody. Ten kámen chladí a zároveň zabraňuje prášení,“ popisuje Balán.

Pod jeho rukama tak vznikají různé umělecké výtvory. Počínaje rytinami a konče nádhernými šperky. Například prsteny. „Mám rád tuto práci. Obzvláště když si uvědomíte, že struktura polodrahokamů a drahokamů vzniká tisíce let. Cítím pak vzrušení, že s nimi mohu pracovat,“ vyznává se brusič a šperkař.

Samostatné místo mají v jeho sbírce a životě vůbec vltavíny, z nichž rovněž vyrábí šperky. „Ty ale nehledám v přírodě, sbírám, tedy kupuji je asi už třicet let,“ říká Balán.

Mezi nejzáhadnější exempláře jeho sbírky patří podivná kulička, kterou našel při jedné potulce po kraji. „Dal jsem to na rozbor do laboratoře. Uvnitř bylo mnoho vzácných kovů, třeba paladium a tak. Řekli mi, že kulička není pozemského původu,“ podotýká Balán.

Odmalička se zajímá o staré mince

Zvláštní kategorií sběratelů jsou filatelisté a numismatici. U nich se totiž často sběratelská vášeň z dětství v dospělosti přetaví v regulérní obživu. Jako například u sedmatřicetiletého Ostravana Romana Repky, který se numismatice věnuje přes třicet let.

„Sbíral už můj otec, mne to chytlo taky. Už v šesti letech,“ říká numismatik. Ačkoliv vystudoval střední školu obor hutník, ocelář, nikdy do fabriky nenastoupil. Mince ho začaly živit, hned po škole si otevřel svůj první obchod.

Do sféry jeho zájmu patří kromě mincí rovněž medaile, bankovky, vyznamenání a pohlednice do roku 1945. „Okrajově se také věnuji porcelánu Royal Dux z dnes už zavřené duchcovské porcelánky. Hlavně mne zajímají figurky, které jsou ojedinělé,“ poznamenává Repka.

V centru Ostravy provozuje malý obchůdek, v němž kromě zboží nabízí také rady. Ať už začínajícím nebo pokročilým sběratelům. Zejména když si neví rady s hodnotou vlastněného exempláře.

Kvůli shánění nových exemplářů jezdí po aukcích a burzách po celé Evropě. „Zabírá mi to tolik času, že mi už na žádné jiné koníčky čas nezbývá,“ podotýká numismatik.

Přestože by se mohlo zdát, že v dnešní ekonomicky náročné době se numismatice nedaří, opak je pravdou. Podle Repky staří sběratelé stále doplňují své sbírky. „Navíc se teď hodně prodávají investiční mince. Lidé je kupují ne jako starožitnost, ale jako možnost uložení svých financí do drahých kovů,“ vysvětluje Repka.

Důvodem, proč stále zůstává věrný sběratelství především mincí, je obdiv k práci starých mistrů. „Občas když narazím na nějaký neznámý kousek, tak musím bádat ve starých spisech, co by to mohlo být. A to mne hodně baví,“ dodává Repka.

Jeho syn se zatím ovšem „nepotatil“. Věnuje se házené.

Muž sbírá cenné zbytečnosti

Krabicemi od podlahy až ke stropu má zavalený svůj malý pokojík v Karviné devětapadesátiletý Dušan Bajza. Jejich obsah by překvapil leckoho. Desetitisíce pro někoho absolutních zbytečností, jako jsou sáčky od porcovaných čajů, obaly ze zeleniny či víčka z jogurtů.

Sběrateli však přinášejí snad jediné uspokojení ze života. „Před dvanácti lety mne propustili z Kovony Karviná, kde jsem pracoval třicet let. Od té doby jsem na pracáku. Tak jsem začal sbírat. Sice to dělám už od dětství, ale teprve teď jsem se do toho pustil pořádně,“ říká Bajza, v jehož sbírce nenajdete žádný cennější předmět.

Ale v tom je právě ukryto tajemství jeho nadšení. Sbírá vše, co nás všechny denně obklopuje, aniž bychom tomu věnovali zvláštní pozornost. „Mám velkou sbírku obalů z toaletního papíru, visačky, malé kalendáříky a hromadu dalších drobností,“ vyjmenovává sběratel. Zároveň prozrazuje své dvě tajné lásky, jediné ženy jeho současného života. Markétu Hrubešovou a Sabinu Laurinovou. „Sbírám o nich všechny články. Líbí se mi,“ dodává Bajza.