V neděli 20. června by měl jedenáctiletý Michal Kotas z Brna svému otci natrhat kytici. Přestože většina lidí v tento den svátek otců neslaví, Leoš Kotas by si to zasloužil.
Svého syna vychovává sám od jeho devíti let. „Je to zkrátka druhá směna,“ říká o svém rodičovském údělu dvaatřicetiletý Leoš Kotas. Po rozvodu mu soud svěřil do péče syna Michala, který vidí matku jednou za čtrnáct dní. „Nemohla se o něj starat, protože se ještě před rozvodem z našeho bytu odstěhovala. Bydlí ale v nuzně vybaveném bytě a sociální pracovnice označily takové bydlení pro našeho syna za krajně nevhodné,“ vysvětluje Kotas důvody, proč najednou musí plnit kromě role otce i úlohu matky.
Prvopočátky otce na plný úvazek nebyly jednoduché. „Vůbec jsem neměl tušení, jak obtížné je například připravovat svačiny do školy. Když mi Míša po týdnu vyčetl, že chleba s máslem a vysočinou nemusí mít každý den, nevěděl jsem, jak to myslí. Vždyť chleba se salámem je docela fajn,“ zdůrazňuje Kotas, který pak synovi místo chleba namazal rohlík. I to se mu nelíbilo. „Namítl, že by měla být strava pestrá. Od té doby chodím po práci nakupovat věci, které nejím. Jogurty, ovoce, celozrnné pečivo. Podlehl jsem zkrátka radám ženských časopisů, které si kupuji tak, aby mě neviděl nikdo známý,“ poznamenává s žertem.
Kotasovi po rozvodu péče o syna změnila i jeho volný čas. „Jít s kamarády na pivo je vzácnost. Vánoce jsou snad častěji. Kdyby mi kluka občas nepohlídali mí rodiče, asi bych se zbláznil. Jednou za čas si musí každý chlap vylít hlavu a trochu se pobavit s chlapy o fotbalu, práci a ženských,“ zdůrazňuje Kotas.
Přisouzená role
Vsadit otce do role matky může i osud. Krutý byl například k šéfovi brněnských městských kin Danielu Zásmětovi. „Když byla manželka těhotná, lékaři u ní zjistili rakovinu žaludku. Zemřela pár měsíců po porodu. Zuzce byly teprve tři měsíce,“ vzpomíná Zásměta na podzim 2001, kdy zůstal na výchovu dcery úplně sám.
Se ztrátou ženy se ale musel rychle vyrovnat, protože malá holčička byla na tátovi zcela závislá. „Jenže chlap je poněkud méně praktický. Sterilizoval jsem například kojenecké lahvičky ve čtyři ráno, aby byly připravené na celý den. Pak jsem si uvědomil, že je nemusím vyvařovat všechny naráz,“ říká Zásměta. S úklidem si hlavu také neláme. „Řídím se heslem jednoho kamaráda. Bordel v bytě – šťastné dítě,“ žertuje. S největšími problémy se potýkal hlavně v kuchyni. Dávka improvizace mu ale pomohla. „Našel jsem školu, v níž vařili pro důchodce. Domluvil jsem tam obědy a kolem poledne jsem před ní stál s kočárkem a jídlonošem. Ve frontě mezi důchodci,“ vzpomíná s úsměvem Zásměta, který si poradil i po skončení rodičovské dovolené.
Dceři bývalého novináře bude o prázdninách devět let. Končí druhou třídu a má samé jedničky. To, že nemá mámu, bere jako fakt. „Přechází s humorem i věty v čítankách typu: Moje maminka se jmenuje XY a mám ji moc ráda. Lehkou ironii zdědila naštěstí po ženě,“ dodává Zásměta.
Čas na hraní
Většina tátů je na svou úlohu pyšná. A za nic na světě by si ji nenechali vzít. „Řekl bych, že je to příjemný odpočinek od práce,“ tvrdí například Tomáš Navrátil. Po úmorném dni plném telefonátů se na štěbetání svého syna Samuela těší také Miroslav Troubil. „Jsem prodejce a deset hodin denně trávím v práci. Když ale přijdu domů, nestačím se ani vysvléknout a už ke mně běží. Jdeme si hned hrát,“ říká Troubil.
Pracovní vytížení a „druhá směna“ doma nečiní mnohým otcům problém, stejně jako vaření. Přestože tátové netráví u plotny tolik času, který by se dal srovnat s matkami. „Moje dcera jí všechno. Třeba toasty. Jenže někdy si postaví hlavu a nechce ani to, co má ráda. To je teprve utrpení,“ povzdechne si Lubomír Fiedler. Asi největším problémem je pro tatínky vyprávění pohádek na dobrou noc. Po perném dni jsou totiž tak utahaní, že usnou dřív, než jejich děti. „Vymyslel jsem novou metodu. Pozici mrtvého brouka. Zalezu si k dceři a dělám, že spím. Když zjistí, že se mnou nic nebude, usne taky,“ odhaluje uspávací fígl Petr Hudec.
V improvizacích jsou zkrátka otcové lepší. „S tátou je to takové akčnější. Vždycky mě překvapí, jak si poradí. Když je vymetená lednička, udělá třeba chleba ve vajíčku a potře ho kečupem. Prostě žasnu, jak v pohodě vyřeší věc, nad kterou si někdy máma láme hlavu,“ pochvaluje si devítiletý Ondřej Fiala.
