Ať už před třemi staletími, nebo loni. Třeba v Mladoňovicích u Jemnice.
Tam se někdy kolem roku 1390 narodil jakýsi Petr (řečený „z Mladoňovic“). Patřil k umírněným husitům, takže jej blouznivci z Tábora odvrhli, byl Husův žák, který svého učitele navštěvoval v kostnické věznici a utěšoval ho. Nikdy se neproslavil jako Hus, neřku-li jako Žižka, protože nebyl radikál.
Každopádně Petr rodné Mladoňovice opustil v mládí a pak studoval pražskou univerzitu, aby se na Vysočinu vrátil už jen krátce, do Batelova, a to po svém vypovězení z Prahy, když byli husité poraženi.
Také slavný humanistický myslitel Bernardo Bolzano žil na Vysočině – v dědině Těchobuz působil ovšem po část života také pouze proto, že tam byl ve vyhnanství.
A tak dál, a tak dál. Gustav Mahler, Josef Hoffmann, Karel Havlíček. Odchody, úniky, deportace. Na Vysočině žili a dožívali lidé, kteří byli vždy za podivíny: Hašek, Deml, Florian, Reynek, a nejpodivnější z divných Jakub Hron Metánovský. Když teď výsledky loňského sčítání lidu ukázaly, že obyvatelé Vysočiny stárnou, není to překvapivé, protože tomu nikdy nebylo jinak. Mladí vždy odcházeli. Vraceli se, když museli.
Nacházet se mimo hlavní křižovatky českého a moravského společenského provozu snad přináší výhodu samorostlosti. Buďme tedy jiní, neboť na Vysočině jsme jiní už od podstaty našeho pobytu mezi lesy, kopci a rybníky. A buďme na to hrdí.
K tomu životu patří uzavřenost, již neznají lidé z rovin, a zadumanost, na kterou nemají čas obyvatelé velkoměst. Asi však na tomto kraji musí něco být, když tu žije půl milionu lidí a většina z nich jej nechce nikdy opustit.
