Sedával jsem na kotli a četl Palackého, říká památkář Petr Pavelec

Toto dvacetiletí považuje Petr Pavelec za neopakovatelné dobrodružství. Mnohé hrady, zámky či kostely minulý režim zanedbal a zdevastoval. Po roce 1989 přišel čas začít to napravovat. „Jsem vděčný, že můžu být u toho. Někdy svými objevy přepisujeme dějiny,“ říká pětačtyřicetiletý památkář.

Máte v Českých Budějovicích místo, kam chodíte obzvlášť rád? Od znalce historie si nechám poradit, kde čerpat energii.

Moc rád chodím do kláštera na Piaristickém náměstí. Mám štěstí, že se už dobrých patnáct let účastním restaurování celého areálu. Místo spjaté s nejstarší historií Budějovic nás odměnilo naprosto výjimečnými objevy, hlavně středověkými nástěnnými malbami. Senzací byl například monumentální svatý Kryštof nebo malba, která vypovídá o pobytu císaře Karla IV. a jeho syna Václava IV. v našem městě.

Kdy se dočkáme zpřístupnění celé křížové chodby?

Máme v plánu otevřít ji kompletně už příští rok. Ale restaurátorské práce budou pokračovat v rajské zahradě a v kostele. Klášterní areál je tak rozsáhlý a cenný, že jeho obnova musí být nesmírně opatrná. Snažíme se, abychom nepřehlédli žádné tajemství.

Práce jako na kostele - ten příměr asi můžete potvrdit do písmene. Památkáře někdy stavitelé vnímají jako brzdu, a když najdou něco historicky cenného, snaží se to radši utajit. Co s tím?

Tyto případy se dějí pořád, ale já doufám, že jich ubývá. Majitelé domů už většinou pochopili, že když zachovají něco jedinečného, bude to pak mít hodnotu i pro ně. Já mám vůči prakticky založeným stavbařům výhodu, že tomu řemeslu rozumím a vím, jak je pracné. Ostatně mám mezi nimi hodně spolužáků ze střední školy.

Vaše studia dokazují, že vše souvisí se vším.

Ano, chodil jsem na stavební průmyslovku, sice bez valného zájmu o ten obor, ale teď se mi to moc hodí. Tehdy jsem ale do té školy šel jenom proto, že mi díky mým sportovním výsledkům odpustili přijímací zkoušky. Myslel jsem si, že se budu živit sportem - jezdil jsem divokou vodu a byl v juniorské reprezentaci.

Pak jste nastoupil na Karlovu univerzitu?

Nejdřív jsem šel na dva roky na vojnu a pak jsem dělal skladníka v pražském knihkupectví Melantrich, kde jsem přečetl spoustu knížek. Na filozofické fakultě jsem studoval dálkově, vrátil jsem se totiž do Budějovic a oženil se. Abych se mohl učit, pracoval jsem jako skladník nebo kotelník. Sedával jsem na kotli a četl. Tam jsem například zdolal i kompletní Palackého Dějiny.

Viděla jsem vás loni trénovat na kanále v Českém Vrbném. Pořád jezdíte?

Závodit jsem přestal po střední škole. Najednou mi došlo, že mám víc zájmů a nechci žít jen sportem. Ale po letech jsem zjistil, že bez něj nemůžu úplně být. Přináší mi nejlepší odreagování, odplavuje stres. Divoká řeka je v podstatě boj o život, takže nemůžu myslet na nic jiného a dokonale si vyčistím hlavu. Navíc řeka je příroda, žádný umělý sport. I turisticky jsem jich pár sjel, třeba taková Otava z Čeňkovy pily stojí určitě za to.

Jste ovšem kluk od Vltavy narozený v Českém Krumlově. Do patnácti let jste žil ve Vyšším Brodě, pak epizoda v Praze a teď České Budějovice. Jaký jste patriot?

Budějovice mám rád, ale označil bych se spíš za jihočeského patriota. Když z dálky vidím Černou věž, je mi dobře. Když ale sjíždím do vyšebrodské kotliny, cítím skutečně silné pouto.

Z kanceláře vidíte náměstí se Samsonovou kašnou. Jste s výhledem spokojený?

Určitě, byt máme na sídlišti Máj, čili pohled z okna ústavu je rozhodně hezčí. Všechny domy kolem jsou památkově chráněné, jistě ne všichni jejich vlastníci jsou z toho nadšení. Ale třeba nedávno opravený dům s kavárnou uprostřed radniční strany náměstí mi dělá radost. Dokazuje, že lze skloubit péči o památky s funkčním využitím.

Co se naopak nepovedlo?

Mrzí mě Mariánská kasárna. Kromě toho, že hyzdí okolí, dělají i špatné jméno památkářům. Neprávem. Poté, co se kasárna stala kulturní památkou, schválili jsme firmě projekt na plnohodnotné využití areálu. Mohla tedy začít s rekonstrukcí, jenomže se z úplně jiných důvodů dostala do potíží a z jejích plánů sešlo.

Nejen o ruinách se říká, že jsou snad prokleté, že v nich straší. Cítíte nějakou zvláštní energii míst, jimiž prošly dějiny?

Vnímám to tak, že existují věci mezi nebem a zemí. Já jsem v jejich posuzování zdrženlivější. Jsou ale místa, kde je mi dobře. Například na Kratochvíli - její zahrada funguje jako bezplatná psychiatrická léčebna. Lidé se tam brzy zklidní, začnou se usmívat. Zámek totiž byl po staletí místem odpočinku a zábavy. Ta atmosféra tam zůstala. Genius loci je znát i jinde, proto se snažíme ho probouzet všude, kde se dá.

Jak se to dělá?

Památkové areály jsou naplněné řádem, který cítí i laik. Dobré uspořádání přináší pohodu a klid. Proto je tak důležité celek udržovat a opravovat bez rušivých prvků. A hledat nejvhodnější využití, ideálně pro vzdělání a živé umění.

To jsou příjemné úkoly.

Určitě. Je to i obrovské dobrodružství, protože objevujeme a někdy přepisujeme dějiny. V devadesátých letech jsme při velkém množství restaurátorských prací skoro denně stáli u něčeho převratného. Zažíváme dobu, která se už nebude opakovat, a jsem vděčný, že můžu být u toho, když se napravují chyby z minula. Někdy je to adrenalin, třeba když se během opravy naklonila téměř o dvacet centimetrů věž zámecké kaple na Kratochvíli nebo když hrozilo, že nám kostely v pohraničí spadnou na hlavu.

Na co se teď zaměříte?

Příští rok připomeneme čtyři sta let od vymření Rožmberků, což byl fascinující rod. Souvisí s ním i mimořádně cenný Závišův kříž, který údajně skrývá úlomek Kristova kříže. Cisterciáci ho mají schovaný ve vyšebrodském klášteře a nemohou ho z bezpečnostních důvodů ukazovat. Naposledy byl vystavený s korunovačními klenoty v sedmdesátých letech na Pražském hradě. Spolupracujeme proto teď s panem převorem na tom, aby ho lidé zase uviděli. Už proto, že mám Vyšší Brod pod kůží. K takovému úkolu se člověk dostane jednou za život.

Památkář Petr Pavelec:

Narodil se 1. ledna 1965 v Českém Krumlově
Vystudoval stavební průmyslovku v Českých Budějovicích
Pracoval jako skladník a topič, byl i průvodcem na zámku Hluboká Dálkově vystudoval filozofii a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze
Do Památkového ústavu nastoupil roku 1990, třetí rok je jeho ředitelem Je ženatý, má syna a dceru