Seděl jsem s Havlem, když psal Olze

Ke splnění snu chyběl Janu Vagovi z Mostu jen krůček. Stačilo, kdyby loni v říjnu přijel exprezident Václav Havel na svou výstavu do mostecké knihovny. Šel by k němu a pozdravil by ho: „Ahoj, Venco“. Věří, že Havel by si na něj vzpomněl. „Na to, jak jsme spolu seděli před rovnými třiceti lety v jedné cele,“ tvrdí Vaga.
Čtyři měsíce strávené mezi vězeňskými zdmi po boku budoucího prezidenta bere jako obrovské štěstí v neštěstí. Jako podivuhodné řízení osudu.
„Až po několika letech mi došlo, jaká to to pro mě byla čest,“ přiznává dnes šestapadesátiletý nezaměstnaný Mostečan.

První setkání

Jan Vaga byl v roce 1979 odsouzený na dva a půl roku. Proč se za mříže dostal, muž prozradit nechtěl. Na Bory ho přivezli o rok později z vazby v Litoměřicích. „Václav Havel tam přišel na podzim 1981. Tuším, že v říjnu,“ vzpomíná na první setkání s dramatikem, tehdy více známým ve světě než doma.
Mezi vězni se každá zpráva rychle roznese, a tak věděli i to, že má přijít nějaký spisovatel. „Myslím, že rakouský prezident si tenkrát stěžoval, že v Československu zavírají umělce. Ani ve snu mě nenapadlo, že mluví o člověku, který je se mnou v cele,“ líčí Vaga.
Byli v ní původně tři. „Ještě nějaký mladík. Ten ale dostával kázeňské tresty, tak ho dávali na díru,“ říká Havlův spoluvězeň.
Měli společnou skříňku. „Venca tam měl čokolády a americké cigarety. To byla tenkrát velká vzácnost. Posílala mu je manželka Olga. Balíčky mohl dostávat za vzorné chování,“ podotýká Vaga.
Jednou, když oba vězňové spali, tam vlezl jiný trestanec a „ameriky“ Havlovi z přihrádky ukradl,“ vybavuje si Vaga.
Společně pracovali ve vězeňské prádelně. „Dělal jsem u kalandru, což je obrovský žehlicí stroj na páru. Se mnou tam byli další tři lidé,“ popisuje Vaga. Na jedné straně vkládali vězni prádlo, které šlo přes válec. Naproti stáli nebo seděli další a ti ho skládali už suché a vyžehlené.
„Vašek šel na druhou stranu. Snažil jsem se mu neposílat prádlo moc rychle. Kolikrát jsem se ho ptal, jestli stíhá,“ skládá Vaga střípky vzpomínek.
Pamatuje si také, jak Václav Havel v cele hodně psal. Dopisy Olze. „Moc jsme si kvůli tomu nepokecali. Zajímavé je, že psal celý týden jeden dopis. Neskutečně drobným písmem, aby se mu do něj co nejvíc vešlo,“ podivuje se Vaga. Z vězení totiž bylo možné odesílat pouze jeden dopis týdně.
Havel se podle Vagy choval ke všem stejně slušně. „Ani vězeňské prostředí ho nezměnilo. Nikdy se nepřetvařoval. Tak, jak se choval v kriminále, takový byl, i když měl pak politickou moc,“ porovnává.

Přátelé mu nevěřili

Asi měsíc před propuštěním požádal Vaga spoluvězně Havla, aby mu složil básničku, kterou by zhudebnil. „Napadlo mě, že on je spisovatel a já dělám muziku, tak proč toho nevyužít. Řekl mi, proč ne, klidně,“ tvrdí Vaga. Jenomže potom už měl strach mu o to říct. „Bál jsem se. Někteří vězni mi řekli, abych si od disidenta radši nebral nic písemného. Estébáci by to mohli brát tak, že vynáším ven nějakou zašifrovanou zprávu. Toho jsem se lekl, víte, chtěl jsem domů,“ přiznává.Praxe byla taková, že člověku, který měl jít na svobodu a byl podezřelý, že vynáší ven něco zakázaného, udělali celkovou prohlídku. Dnes Vaga lituje, že si tenkrát nenechal od dramatika složit báseň. „Mohl jsem mít krásnou památku od člověka, o němž se teď děti učí ve škole,“ zdůrazňuje.
Za ta léta si častokrát říkával, že Havlovi napíše a poprosí ho, aby splnil svůj dávný slib z vězení. „Ale neudělal jsem to. Akorát jsem napsal jeho tajemnici, že mu přeji brzké uzdravení, když jsem zjistil, že je v nemocnici,“ poukazuje na Havlovy nedávné potíže s dýchacími cestami.
Když Havla jako vůdčí osobnost sametové revoluce poprvé uviděl v televizi, byl Vaga zrovna u přátel.„Zvolal jsem, ježišmarjá, s tímhle jsem seděl! Nikdo mi samozřejmě nevěřil. Všichni říkali, že se jenom dělám zajímavý,“ smutně se usmívá Vaga.
Divili se, jak s ním mohl být Vaga v kriminále, když nebyl politický vězeň. „No právě proto“, marně jim tehdy vysvětloval.
V dalších letech už mu bylo nepříjemné o tom mluvit. „Nerad bych, aby si lidé mysleli, že se vychloubám,“ říká.