Poznal, jak chutná život poté, co mu ho zachránil neznámý člověk. Tento zážitek z druhé světové války v něm utkvěl tak hluboko, že v pomoci druhým našel smysl života. Thomase Graumanna jako židovské dítě 2. srpna 1939 odvezl poslední z vlaků naděje vypravených Nicholasem Wintonem z Prahy do Velké Británie. Děti, které tolik štěstí neměly, zahynuly většinou v koncentračních táborech.
Poslední roky cestuje po Česku a předává hlavně mladým lidem svoje zážitky. Minulý týden se na dva dny zastavil i ve Žďáře nad Sázavou. O svůj sladkobolný příběh se osmdesátiletý rodák z Brna podělil s žáky 4. základní školy, gymnázia i dalšími lidmi při veřejné besedě.
Graumann patří mezi slavné Wintonovy děti. Měl štěstí, že se anglický makléř před jednasedmdesáti lety nenechal odradit komplikacemi a nezájmem dalších států a místo lyžování ve Švýcarsku zorganizoval záchranu stovek převážně židovských dětí.
Za tři měsíce zpět…
Matka tehdy osmiletého Graumanna posadila do vlaku s tím, že se pojede do Velké Británie učit angličtinu. Šťastný chlapec v tom okamžiku netušil, že svoji matku vidí naposledy. „Maminka mi řekla, že se za dva, za tři měsíce, jakmile bude Hitler pryč, vrátím,“ vzpomíná Graumann. Na území bývalého Československa se pak vrátil až po více než padesáti letech.
Winton ho tehdy zachránil před nacisty a Graumann na to nikdy nezapomene. „Veškerý svůj čas věnuji tomu, že navštěvuji školy v Česku, Polsku a na Slovensku. Když školákům vyprávím svůj životní příběh, někteří mají hned spoustu dotazů. Jiní ale mlčí. Když se jich ptám proč, odpovídají mi, že je moje vyprávění příliš dojemné na to, aby se zvládli na něco ptát,“ popisuje Graumann.
Už od chvíle, kdy si ho v roce 1939 po příjezdu do Skotska vyzvedla adoptivní matka Mary Corsonová, toužil po návratu domů. „Nikdy jsem se ve Skotsku necítil doma a těšil jsem se do Československa. Jenže strýc, který se po válce vrátil z Anglie do Prahy, mi napsal, že všichni z naší rodiny, kteří zůstali v Československu, zahynuli v koncentračních táborech,“ říká Graumann.
Celý život se snaží pomáhat lidem. Nejdřív jako učitel, ošetřovatel a misionář působil devět let na Filipínách. Tam potkal svoji budoucí manželku, Američanku Caroline, s níž se usadil ve Spojených státech amerických. Když si dvě děti adoptovali, narodily se jim brzy nato i dvě vlastní, i když jim lékaři řekli, že svoje děti mít nemohou. Teď už se těší z deseti vnoučat.
Usadili se na Kolínsku
Do rodné vlasti se vrátil po sametové revoluci. Graumann chtěl zůstat blízko Brna, práci ale dostal v Čechách, proto se manželé usadili v Nebovidech na Kolínsku. „Není to tu lepší než v Americe, ale cítíme, že tu můžeme pomáhat. Caroline se mnou jezdí skoro na všechny besedy. Dokud jsem při prezentacích nezačal používat dálkové ovládání na projektor, sedávala u počítače a překlikávala mi obrázky. Jsme spolu už osmačtyřicet let,“ poznamenává Graumann.
Graumann, který je židovského původu, se už v dětství stal křesťanem, proto sám o sobě říká, že je dvakrát zachráněný. Proto nacistům odpustil. Jméno Nicholase Wintona neznal až do roku 2001. Tehdy poprvé spatřil své jméno na seznamu zachráněných židovských dětí.
„Přivedl mě k tomu pořad na BBC, kde ukazovali cestovní doklady Wintonových dětí. Vypadaly přesně jako ty moje. Pozdější setkání s Wintonem v Praze pro mě byl silný zážitek,“ vypráví Graumann. Měl tehdy obrovské štěstí. „Zachráněných dětí bylo celkem 669, z toho patnáct jich dodatečně odletělo z Vídně. Já měl číslo 652,“ vypočítává jednoduše. Po něm už se do vlaku dostaly jen dvě další děti.
V transportu naplánovaném na 1. září měl sedět i Tomášův mladší bratr Toník, protože srpnový vlak a společnou cestu kvůli nemoci nestihl. Pak už Hitler vtrhnul do Polska. Další vlak už v roce 1939 neodjel. Ani jeden.
Až po sedmdesáti letech se po stejné trase vydal na cestu z Wilsonova nádraží na cestu vzpomínkový vlak. Znovu v něm seděl i Thomas Graumann.
