Někdy o životě člověka rozhodují vteřiny. Když se raněnému neposkytne pomoc co nejrychleji,
jeho boj o život může skončit tragicky. Sedm lidí z Karvinska neváhalo a přispěchalo na pomoc druhým.
I když pomáhat mají v náplni práce, jejich skutky jsou něčím výjimečné. Bez jejich odvahy, rychlého úsudku nebo citlivého přístupu by někteří lidé nepřežili. Sedmička vyhlašuje soutěž o nejstatečnějšího člověka Karviné roku 2009.
Ať to dítě přežije
Když ráno vyběhla s dcerou do školy, netušila, co ji čeká. Při cestě uviděla v hloučku dětí na zemi ležet třináctileté děvče. „Doběhla jsem rychle k ní, zkontrolovala jsem jí jazyk, jestli ho nemá zapadlý a otočila
ji do stabilizované polohy. Jenže holka začala modrat. Dostala jsem o ni hrozný strach.
Začala jsem tedy s umělým dýcháním,“ popisuje událost třiatřicetiletá Vladimíra Balajková z Orlové.
Třináctiletá školačka začala dýchat a vykašlávat hleny. „I když jsem zdravotní sestra a denně se setkávám v práci s mnoha horšími případy, v ten moment jsem prostě viděla jen
to modrající dítě, které potřebuje pomoc. Nikdo totiž netušil, co se dívce stalo. Hlavou se
mi honilo tisíc věcí a hlavně to, ať to dítě nezemře,“ vzpomíná Balajková. Jak se později dozvěděla
od spolužáků, dívka šla do školy po nemoci a dostala epileptický záchvat.
Musíme rychle sfárat
Jiří Honzek pracuje jako důlní záchranář už dvacet let. Každý zával či otřes na šachtěje pro něho výzvou sfárat nějakých šest set metrů pod zem a pomoci zavaleným horníkům. „Když jdu pod zem, tak nepřemýšlím, jestli tam jet, nebo ne. To už jsem si za ty roky v sobě vyřešil. Nejdůležitější je zachránit lidi a hlavně vše musí být rychlé a kvalitní. Při výjezdu myslím hlavně na to, co všechno musíme s naším
oddílem s sebou vzít, co všechno bychom mohli tam dole potřebovat,“ říká velitel oddílu Hlavní báňské záchranné stanice Jiří Honzek. V září spolu se svým týmem vyjížděli k závalu, ve kterém
uvízli čtyři horníci. Tři z nich zachránili. „Na jednu z karvinských šachet jsme sfárali těsně po desáté
hodině večer. Po důlním otřesu zůstali v porubu čtyři lidé. O hodinu později jsme zjistili, že tři horníci ještě žijí, jeden už bohužel ne,“ říká čtyřiačtyřicetiletý Honzek. Náročný zásah v těžkých
podmínkách, kdy museli záchranáři horníky vlastnoručně vykopat, zajistit a zabezpečit místo proti dalšímu sesuvu, trval dvě hodiny. „Nejvíce mě povzbudí, když vytahujeme z
podzemí sice třeba raněné, ale živé lidi. Když navíc zůstanou bez zdravotních následků, je to
pro mě to nejlepší ocenění mé práce,“ přiznal Honzek.
Nasadil svůj život
Karvinský strážník Marek Bárta dostal vynadáno od profesionálních hasičů. Riskoval totiž svůj život,
když vběhl bez dýchacího přístroje do hořícího domu. Zachránil tím však dvacet lidí včetně
malých dětí. „Dispečer nás poslal do Karviné-Dolů k holobytům s tím, že tam nějací narkomani
zapálili dům. Když jsme tam s kolegou Petrem Nytrou přijeli, přízemí třípatrového domu už bylo v plamenech. Vevnitř jsme lezli kvůli hustému černému dýmu doslova po čtyřech,“ vzpomíná Bárta.
V domě většina lidí tvrdě spala. Většina z nich totiž předtím mohutně oslavovala výplatu sociálních dávek. „Trvalo nám, než jsme všechny probudili. Děti a staré lidi jsme vynášeli ven na zádech. Botami jsme rozbíjeli okna, ať může černý dým unikat ven,“ uvedl Bárta. Strážníkům se navíc při zásahu rozbila
vysílačka a kolegové ze stanice s nimi ztratili spojení. „O tom jsme vůbec nevěděli. Kluci na základně slyšeli ve vysílačce křik a rozbíjení skla, ovšem nemohli s námi mluvit. Tak okamžitě naskákali do aut a vyrazili nám na pomoc,“ vysvětluje Bárta. I díky jeho zákroku se požár obešel bez obětí. Z dvaceti lidí byli jen dva ošetřeni lékařem.
Podal pomocnou ruku
Petr Nytra také zasahoval u požáru v holobytech. Se strážníkem Bártoutvořil dlouhou dobu sehranou
dvojku. Spolu také zachránili další lidi, třeba ty, kteří se rozhodli spáchat sebevraždu.
„Vzpomínám na to, jak jsem chytil v poslední chvíli muže, který chtěl skočit z Armaďáckého
mostu,“ vypráví strážník Nytra. Muž na mostě chvíli se strážníky mluvil a pak se rozhodl
skočit.
„Na první pohled mě na muži upoutaly jeho ruce. Všechny prsty měl otočené směrem ven. Chvíli jsme s ním v klidu mluvili a najednou muž řekl: Já skočím. V poslední chvíli jsem se na něho vrhnul a chytil ho.
Byl to prostě moment. Později nám lékaři řekli, že už se v ten den pokoušel ukončit život a přitom si polámal všechny prsty na rukou,“ vzpomíná na zásah Nytra. Oba strážníci zasahovali ve
službě u podobných případů několikrát. „Případů je hodně a dalo by se o nich vykládat dlouho. Ale bereme to jakopráci, kterou jsme si vybrali a děláme ji rádi,“ dodává Nytra.
Hra o minuty
Další příběh je příkladem rychlého rozhodnutí. Ukázkou, kdy život nezávisí na moderních špičkových přístrojích, ale na starém dobrém lékařském čichu. „Přivezli k nám na urgentní příjem muže, který měl propíchnutý hrudník nůžkami. Rozhodl jsem se, že nebudemepodstupovat žádná vyšetření,
ale že ho rovnou odvezeme na sál. Tam mu hrudník otevřeme a zjistíme, jak moc je poraněný,“
popisuje jednu ze svých služeb v havířovské nemocnici sekundář chirurgického oddělení
Stanislav Zobač. Chirurg muži otevřel hrudník a zjistil, že srdečník, který obaluje srdce, je plný krve. Tu
musel lékař odsát a zašít na srdci malou ranku po bodnutí nůžkami. V nemocnici prováděl Zobač
spoustu jiných a složitějších operací, ale jak sám říká, u takového poranění je nejdůležitější rychlost. „Propíchnutých plic, jater, břicha a hrudníku máme v nemocnici spousty.
Tady bylo důležité se rychle rozhodnout. Samotné vyšetření na kardioechu by zabralo totiž dalších dvacet až třicet drahocenných minut a to by už ten pacient nemusel přežít,“ dodává Zobač.
Sami lidé jsou hrdinové
Mladá karvinská policistka Markéta Doležalová vyjíždí k případům, kde je potřeba vyjednávat. K lidem, kteří se třeba zabarikádují při loupeži v obchodě nebo k těm, kteří se rozhodli, že spáchají sebevraždu.
„Někdy než se zabijí, zavolají na policii a řeknou, co chtějí udělat. Sami ještě bilancují, jestli to udělat, nebo ne. Sebevražda je hrozně těžká záležitost. Je to věc, kterou člověk ve svém životě udělá naposledy,“ vysvětluje karvinská policejní vyjednávačka Doležalová. Co je v její profesi nejtěžší?
„To tak nejde říct a záleží to na každém člověku. Jak se lidé od sebe různí, tak se různí i tyto
situace. Někdy je těžké vůbec navázat s dotyčným kontakt, přimět ho mluvit. Někdy je těžké
už jen počasí. Déšť, zima a tma. Hodně těžké je také udržet si odstup. Ti lidé prožívají vše naplno a je těžké se nenechat vtáhnout do jejich problémů. Musím si udržet odstup a mít na paměti, že celá situace se musí dořešit,“ říká Doležalová. Při svých výjezdech k sebevrahům, kterých bylo kolem
desítky, měla štěstí. Všichni si svůj úmysl skoncovat se životem rozmysleli. „Do terénu nevyrážím s vědomím, že zachráním život, ale že člověku nabídnu jiné řešení. To samotné rozhodnutí je
jen a jen na něm samotném. Po zákroku na ty lidi často myslím a zajímá mě, jak se pak jejich život dál vyvíjí. Jestli se jim podařilo vyřešit své problémy, které je trápily. Když ano, je to fajn pocit, že ti lidé našli v sobě sílu pokračovat dál. To oni jsou opravdoví hrdinové, já si tak vůbec nepřipadám,“ upřesňuje
Doležalová.
Střelec neměl šanci
Muž s nabitou zbraní ohrožoval život pracovnic realitní kanceláře na náměstí ve Fryštátě. Na pomoc jim přispěchal karvinský strážník Jiří Holovka se svými kolegy. „Byli jsme od náměstí jen kousek, tak jsme otočili auto a rychle tam dojeli. V tom spěchu jsem si dokonce zapomněl vzít neprůstřelnou vestu,“ vzpomíná Jiří Holovka. Když strážníci přijeli na místo, podezřelý muž zrovna vycházel z budovy. „Ten
chlap měřil skoro dva metry a měli jsme s kolegy co dělat, abychom ho povalili na zem a spoutali. Pamatuji si, že byl tak rozzuřený a vynervovaný, až měl pěnu u pusy. Dal nám docela zabrat,“ řekl Holovka. Pracovníkům realitní kanceláře se nic nestalo, ani kolemjdoucím lidem na náměstí.
Mladý strážník také obětavě pomáhal záchranářům při tragédii v Karviné-Darkově, kde jeden z hostů na rodinné oslavě vyskočil z okna. „Prováděl jsem masáž srdce, dýchání s balónkem, přidržoval kapák a připravoval ampule s adrenalinem. Bylo nás tehdy sedm a každý měl plné ruce práce. Bohužel, muž to i
přes naši snahu nepřežil,“ řekl Holovka.
