Na Mniší hoře, kde sídlí brněnská zoologická zahrada, žije 785 zvířat zastupujících 210 živočišných druhů. Každé z nich má svou hlavu a je svým způsobem osobností. Sedmička vybrala sedm z nich, která patří k nejoblíbenějším, mají zajímavé životní osudy a za kterými chodí do zoo tisíce návštěvníků. Čtenáři rozhodnou, které z nich je největší osobnost.
Dželada Heiko K nejproblematičtějším obyvatelům zoo patří Heiko, osmiletý samec z rodu dželad. Tento opičák je totiž raubíř, který rád chodí na výlety mimo areál zahrady a nezastaví ho ani plot. Heiko svými útěky proslul. Poprvé zmizel v létě 2007, když využil pokles napětí v elektrickém ohradníku. Týmu zoologů, strážníků a novinářů úspěšně unikal čtyři dny. Nakonec se ho podařilo dopadnout na golfovém hřišti v Jinačovicích.
Podruhé utekl ze společného výběhu s paovcemi loni v říjnu. Překonal elektrický ohradník a opět byl na útěku čtyři dny. Po druhém zmizení měl Heiko další pobyt v zoo nahnutý. Vedení zahrady dokonce přemýšlelo o tom, že se ho zbaví.
Fanoušci ale opičáka zachránili dárcovskými esemeskami. Poté, co vedení zoo uspořádalo sbírku na nový výběh, poslalo 820 lidí přes své mobily téměř dvě stě tisíc korun. „Za vybrané peníze jsme zabezpečili Heikův výběh. Zvýšili jsme plot a upravili elektrické ohradníky a zeleň ve výběhu,“ přibližuje mluvčí brněnské zoo Pavel Hrazdíra.
Žirafa Janette Zvědavost má v sobě i devítiletá žirafa Janette, která pochází ze Dvora Králové. Hlavu na dlouhém krku vystrkuje do takové výšky, kam většina savců ani nedohlédne. Cizích lidí se ale bojí, a tak zůstává ve svém výběhu na Mniší hoře v patřičné vzdálenosti a raději okusuje listí v korunách stromů.
Janette má za sebou smutný osud. Loni v únoru totiž přišla o své mládě, které se narodilo po patnáctiměsíční březosti na Nový rok 2009. Mládě mělo svalovou dystrofii. „Jedná se o nevyléčitelné onemocnění, které způsobuje rozpad svalové tkáně, ochrnutí a smrt,“ vysvětluje zoolog Jiří Dobiáš.
Žirafí máma má přesto za sebou úspěšný odchov prvního mláďěte. Tu Janette zplodila s žirafím samcem Jamiem. Jejich dcera, samička Julie, se narodila v prosinci před čtyřmi lety.
Janette většinu dne prochodí ve výběhu, který připomíná safari. Kromě jejího „manžela“ Jamieho jí dělají společnost zebry a pštrosi. Jen občas koukne na návštěvníky zoo. Většinou zdálky. Vidí totiž velice dobře, nejlépe ze všech savců. „Tvora velikosti člověka zaznamená na vzdálenost až dvou kilometrů. V otevřené krajině, kde žirafy žijí, je to základní podmínka přežití,“ vysvětluje Hrazdíra.
Lední medvědi Cora a Umca
Kdyby se ve zvířecím světě konaly svatby, pak by dvanáctiletá lední medvědice Cora (na velkém snímku) a stejně starý samec Umca byli už více než deset let manželé. Od března 2000, kdy z ruského St. Petersburgu přivezli zoologové Coru, jsou totiž ve výběhu s bazénem spolu. Umca se zabydlel v brněnské zoo o rok dřív a trvalý pobyt v Brně vyměnil za bydlení v Alma Atě.
Velké bílé koule jsou několikanásobnými rodiči. Ne všechna jejich mláďata ale přežila. „Cora rodila v zajetí už třikrát. První dvě medvíďata sežrala, další dvě se jí nepodařilo odchovat. Povedlo se to až v roce 2007, kdy úspěšně porodila dvojčata medvědích samečků – Billa a Toma,“ říká ředitel brněnské zoo Martin Hovorka.
Bill a Tom zoologickou zahradu proslavili nejen v Česku, ale i v zahraničí. Zahradě se po jejich příchodu na svět zdvojnásobila návštěvnost. Lidé si však mláďat moc neužili. Jakmile začali medvědí bráškové růst, museli z výběhu pryč. Tom teď žije v Praze, jeho sourozenec Bill v německém Gelsenkirchenu.
Cora s Umcem už se pokoušeli o další přírůstky. Loni se Coře otěhotnět nepodařilo, letos na jaře se proto pustili do páření znovu. Výsledek je ovšem neznámý. Na ledních medvědicích je totiž březost poznat teprve pár týdnů před porodem.
Papoušek Hugo
Osobností z ptačí říše je papoušek Hugo z rodu Nestor Kea, který pochází z Nového Zélandu. Jeho předci málem vyhynuli. Farmáři z nejmenšího kontinentu světa je totiž nelítostně stříleli a do poloviny minulého století dokonce stihli vyhubit 150 tisíc kusů. Člověk naštěstí zachránil papoušky před člověkem a v současnosti těchto zelených opeřenců žije na světě zhruba pět tisíc.
Hugo má stejně „toulavé boty” jako dželada Heiko. „Ošetřovatele trápí svou vynalézavostí při útěcích z klece. Jakmile se z ní dostane ven, obsadí klec svých sousedů,“ říká Hovorka. Neposednost a vymýšlení kulišáren má zřejmě Hugo v krvi. Papoušci z jeho rodu se totiž ve volné přírodě chovají naprosto stejně. „Reputaci si kazí krádežemi svačin a brýlí turistů či ničením příslušenství aut a bezpečnostního vázání lyží,“ upozorňuje Hovorka.
Lachtanice Bobina
Lachtanice Bobina je bývalá Pražanda. V hlavním městě Česka se narodila před dvanácti lety, ale už od roku 2000 žije v brněnské zoo. A líbí se jí tady náramně. K její nejoblíbenější aktivitě totiž patří polehávání u bazénu a vyhřívání se ve slunečních paprscích. A když si chce protáhnout své stokilové tělo, skočí do ledové vody.
„Patří k excelentním potápěčům. Pod vodou vydrží dokonce sedm minut. Lachtani totiž umějí zadržovat v krvi mnoho kyslíku. Při potopení jim klesne počet tepů za minutu ze 150 na pouhých deset,“ vysvětluje zoolog Jiří Vítek.
Bobina se o bazén dělí se samcem Bagounem a samicí Gejšou. To jí ale nevadí, protože lachtani jsou zvyklí žít ve skupinách.
Irský kob Ponny
Na některých zvířatech v zoo se mohou návštěvníci dokonce svézt. Patří k nim například irský kob Ponny. „Tento koník je především atrakcí pro děti,“ říká Hrazdíra.
Ponny není tak velký jako většina koní a děti si ho oblíbily i pro jeho huňaté nohy. „Vypadají jako papuče. Kdyby mi ošetřovatelé neřekli, že mu chlupy na nohou vyrostly, myslel bych si, že je to módní doplněk,“ podivil se v zoo šestiletý Tomáš Zahradník.
Osmiletý Ponny se narodil v Brně a po většinu dne chodí v ohradě, kde spásá trávu a okusuje listnaté křoví. Je to kliďas každým coulem, takže zvládá i děti, které jsou hlučnější. Klidnou povahu má ostatně v krvi, jeho prapředci odpradávna sloužili člověku.
„Před vynálezem auta se v každém domě v Anglii choval kob, který sloužil třeba k dovážení nákupů a současně se na něm jezdilo po farmě. Říkalo se, že kob bývá nejzdatnější a nejzdravější kůň ve stáji,“ přibližuje Hrazdíra historii vyšlechtěného plemene.
Surikaty
Pravým opakem klidného koníka je surikata, malá šelmička s pískově zlatou srstí. Návštěvníci na surikaty narazí hned na začátku trasy. Zaměstnanci zoo o nich říkají, že to jsou neoficiální hlídači zahrady. Stále totiž pozorují, co se děje v okolí.
„Čiperná šelma žije v noře, kterou si stále upravuje. Východy se tak neustále mění. Den tráví hrabáním v zemi, hledáním potravy, hraním a samozřejmě i odpočinkem, při kterém zaujímá nejroztodivnější polohy,“ popisuje zoolog Dobiáš její denní program. Zajímavostí je podle něj i komunikace surikat. Vydávají totiž směsici zvuků, kterým rozumí jen ony.
