Třiadvacetitisícový Žďár nad Sázavou je průmyslovým městem. Ale nabízí několik velkých turistických lákadel a také akcí, skvostů a unikátů, které město proslavily daleko za jeho hranicemi. Sedmička vybrala sedm finalistů, kteří se v internetovém hlasování čtenářů utkají o titul Největší chlouba. Hlasovat můžete na stránkách www.sedmicka.cz do 28. února.
1. Lyžařské stopy
Když ve Žďáře napadne dost sněhu, mluví se kromě úklidu ulic nejvíc o týmu Jiřího Bradáče, který upravuje kolem Žďáru lyžařské dálnice, jaké mohou závidět i sousedé z Nového Města. Ani v okolí vyhlášeného lyžařského střediska nemají běžkaři servis tak dokonalý. Podle podmínek bývají nachystané okruhy rolbou na klasiku i bruslení o celkové délce 50 km. I proto je z běžkování masová záležitost.
„Nejdůležitější je, že za málo peněz nabízíme hodně muziky,“ říká Jiří Bradáč. „Tratě vedou po loukách a polích, jsou ideální pro Žďáráky, protože to mají do stopy kousek ze Stalingradu, Klafaru, Libušína i ze Zámku. Navíc kopírují okolní obce. Stačí vzít lyže a jít, myslím, že je to republikový unikát, aby byly stopy takhle blízko města,“ vyzdvihuje Bradáč.
2. Orchestrion
Místní část Žďáru - Veselíčko - skrývá další chloubu, jeden z posledních hrajících orchestrionů u nás. Jestli nevěříte, že soustava závaží, válce a různých kolíčků a klapek je schopná vyluzovat zvuky jako orchestr, přesvědčte se v lokálu u piva s pěnou jako šlehačka sami. Stroj vyrobený před rokem 1850 ve Vídni vyhrává kankány, dechovky Františka Kmocha a lidovky, celkem osm písniček na každém z pěti výměnných válců.
„Jsme na něj pyšní, v republice a nejenom v republice je tahle práce ojedinělá, je to rozhodně velká rarita,“ chlubí se spolumajitel Miloš Brabec, jehož manželka orchestrion zdědila po svém pradědovi. Ten ho objevil v bazaru ve Vojnově Městci a v roce 1921 při založení hostince s ním poprvé bavil hosty ve Veselíčku. Majitelé vytrvale odmítají nabídky na koupi jediného dochovaného kusu vídeňské práce.
3. Olšiakovy sochy
Ze vzdálených koutů Česka sem lidé nejezdí jen za Santinim, ale také za sochami Michala Olšiaka z betonu a pískovce. Pokud se vydáte za poznáním plastik v nadživotní velikosti, čeká vás výlet provoněný pohádkami a bájemi. Můžete obdivovat dobráka Mamlase u Starého dvora nebo podivného Hamroně u Hamrů, Mamuta u Rozštípené skály a také Lva a orlici s hraničním kamenem u Pilské nádrže.
„Olšiakovy sochy jsou hezky zasazené do krajiny, mají svoje kouzlo v každém ročním období. Jsou ideální cílem výletů - pěších, na kole nebo s kočárky,“ láká vedoucí Turistického oddílu mládeže Vladimír Sýkora. S „Tuláky“ nejednou absolvoval celodenní putování za sochami, podobně jako hledači pokladů. „Příznivci geocachingu u každé sochy navíc najdou svůj „poklad“ - kešku,“ doplňuje Sýkora.
4. Santiniho Žďár
Otisk geniálního architekta ve Žďáře ostře kontrastuje se zbytkem komunistickou érou silně poznamenaného města. Proti tomu působí Santinim přestavěný cisterciácký klášter v čele s nedávno opravenou bazilikou a hlavně poutní kostel na Zelené hoře jako balzám na duši. Proto Santiniho odkaz kandiduje v anketě jako celek.
„Vrchol kláštera přišel s mimořádně vzdělaným a hluboce věřícím opatem Vejmluvou, který se spojil právě s nadaným Santinim,“ vyzdvihuje profesor dějin umění Mojmír Horyna. „Mimořádně krásné jsou třeba varhanní empory v bazilice. Kostel na Zelené hoře sice patří do barokní architektury, ale své době se vymyká, je to stavba mimoslohová. Je to památka právem chráněná a její dosah je vskutku světový,“ oceňuje Santiniho velký znalec.
5. Wimmerovo království
Kdo se schová pod střechu k Radislavu Wimmerovu, přestane vnímat čas. Modelová železnice vrací návštěvníky do dětských let. Na žďárskou Smetanovu ulici míří na návštěvu nejen Wimmerovi kolegové modeláři či železničáři. Model o rozměrech 5,25 x 2,6 m je řízený 900 kusy telefonních relé, které spojuje na 5 km kabelů. Autentičnost ještě zvýrazňují reálné zvuky.
„Modelové kolejiště vznikalo na půdě bezmála deset let, odpracovali jsme na něm tisíce a tisíce hodin. Zachází do nejmenších detailů, řízením je velice podobné tomu na skutečné železnici,“ říká Radislav Wimmer.
Až bude v plné parádě v provozu Modelové království v měřítku 1:87 s pěti sty metry kolejí v suterénu kulturáku, které Wimmer s partou nadšenců právě buduje, získá Žďár další turistické lákadlo.
6. Žďárská liga mistrů
V nabídce nemůže chybět fenomén sportovního dvanáctiboje. Celoroční seriál převážně náročných sportovních disciplín už letos zahájil jedenáctý ročník. V Česku sice existují nejrůznější jednorázové víceboje, ale nikde jinde nejspíš v takovém rozsahu a počtu nesoutěží. Jen v nedaleké Přibyslavi nápad okopírovali, jenže tam je náročnost disciplín nesrovnatelně nižší.
„Prezentujeme se jako Obecně prospěšný spolek pro obnovu sportovní všestrannosti, a to je zároveň naše nabídka. Co nejvíc využíváme přírodních sportovišť v okolí Žďáru. Soutěž je přístupná všem, zájemci nejsou limitováni věkem, pohlavím ani profesionální registrací,“ říká Jiří Šustr, zakladatel dvanáctiboje, do kterého se ročně zapojí kolem 370 lidí.
7. Žďárské pašije
Jeruzalémské hradby, chrámové sloupoví a také Golgota. Dva tisíce let starý příběh Ježíše Nazaretského už jedenáctkrát oživila pašijová hra v přírodním areálu na Libušíně. Hru s 250 herci-amatéry připravují lidé z obou žďárských římskokatolických farností vždy na úterý před velikonočními svátky. Akce svým rozsahem nemá v Česku obdoby, každoročně si ji nenechá ujít kolem pěti tisíc diváků, jen dvakrát se nehrálo kvůli počasí.
„Pašije nejsou divadlem, ale evangelizací a hlavně Božím dílem, kde my jsme pouze pokornými služebníky,“ říká režisér Petr Krábek. Proto hrají zadarmo, pouze jednou ročně a odmítli všechny nabídky na hostování.
