V poledne 22. srpna 1968 oznámily sirény stávku, při níž se lidé v Brně postavili okupantům a zablokovali ulice u hlavního nádraží. Jeden z vozů v barikádě řídil československý nadporučík. Jeho gazík brzy skončil v plamenech pod koly obrněného transportéru. Vojáka tehdy vyfotil fotograf Miloš Gregor ze Zlína. „Byl to jediný voják, který se v Brně postavil okupantům,“ myslí si Gregor.
Muže, který odmítl rozkaz neklást okupantům odpor, se Sedmička rozhodla vypátrat. Na fotce otištěné v jednom z předchozích čísel jej poznal čtenář Pavel Gajda. Po třech měsících pátrání ve vojenských archivech se redaktor Sedmičky setkal s dvaasedmdesátiletým Miroslavem Pospíšilem.
Sovětská okupace Brna v roce 1968 znamenala pro tehdy třicetiletého Miroslava Pospíšila mnohem více než předčasný konec dovolené. Spolu s dalšími Brňany zablokoval tankům a obrněným transportérům cestu autem. Od řidičů nákladních aut a autobusů, ke kterým se připojil, se však lišil vojenskou uniformou s třemi hvězdami nadporučíka na záložkách. Okupanti jeho služební gazík zničili a i jeho vojenská kariéra brzy skončila. Pospíšil byl tak možná jediným vojákem, který se v Brně přímo postavil okupačním vojskům.
Do armády nastoupil ve dvaceti letech, pak vyšel důstojnickou školu. V noci na 21. srpna pro Pospíšila, který zastupoval velitele automobilní roty v Babákově ulici, přijela spojka, aby se vrátil do kasáren. „Tou dobou už byla slyšet přilétající letadla Sovětů, bylo to děsivé,“ vzpomíná Pospíšil.
Hladoví okupanti
Ráno 21. srpna bylo okupantů plné Brno, hledali strategické objekty. „V kasárnách v Babákově ulici čekali jen posluchače vojenské akademie. Naše jednotka v bojové pohotovosti s ostrou municí je překvapila. Nakonec jsem vojákům rozkázal, aby Sověty pustili a nestříleli. Dostali jsme totiž rozkaz neklást odpor,“ říká Pospíšil.
Okupanti nahnali důstojníky do místnosti. „Postavili nás ke zdi. Tehdy jsem měl poprvé, a doufám naposledy, samopal pod žebry. Hledali naše zbraně a munici,“ vzpomíná Pospíšil. Celou středu 21. srpna strávil se svojí jednotkou v kasárnách. „Vojáci okupantů ani nevěděli, kde jsou. Byli vyjukaní a hladoví,“ říká Pospíšil.
Českoslovenští vojáci kolem nich schválně chodili s jídlem v ešusech, aby je provokovali. Provokace pokračovaly i večer. „Poslali jsme pro americké filmy, které jsme promítali. Okupanti na to hleděli, nic podobného neviděli. Nakonec jim zakázali filmy sledovat,“ popisuje Pospíšil.
Druhý den, 22. srpna, už českoslovenští vojáci mohli kasárna opustit. „Sedli jsme ještě s jedním vojákem do gazíku a objížděli Brno, abychom věděli, co se děje. Na dvanáctou hodinu byla přichystaná stávka a právě v tu dobu jsme přijeli před bývalý Tuzex poblíž Malinovského náměstí.
V poledne spustily sirény a tehdy jsem si všiml opodál stojících tanků a obrněného transportéru,“ popisuje Pospíšil. V ulicích byla jen nákladní auta a autobusy, Brňané se s osobními auty neodvažovali vyjet. „Řidiči stavěli vozy za sebe tak, aby zablokovali cestu. Neváhal jsem a přidal jsem se se svým autem k nim. Po chvíli se obrněný transportér rozjel,“ líčí Pospíšil. Armádní gazík byl v koloně nejmenší překážkou. „Jel přímo na mě.
Nevěřil jsem, že do nás najede, ale Sověti byli bezohlední. Sotva jsme stačili vyskočit,“ říká Pospíšil. Transportér tlačil gazík před sebou, než začalo auto před hotelem Grand hořet.
Hrdinové v ulicích
„Brňané zasypali vozidlo okupantů kameny. Přestali, když Sověti otočili kulometnou věží. Hrdinů s holýma rukama byly plné ulice, lidé seděli na silnici, aby tanky neprojely,“ líčí Pospíšil. Zničený gazík odtáhli vojáci do kasáren, vystavili jej hned za plot. „Velkým písmem jsme rusky napsali ,To je vaše práce‘. Asi za hodinu mi velitel Sovětů vzkázal, že když vrak neodstraníme, rozstřílí kasárna na kusy,“ říká Pospíšil.
Odvážný čin jeho nadřízení zprvu přešli. „Když jsem vysvětloval ztrátu gazíku, byli solidární a smáli se. Později přišly prověrky, kterými jsem ještě prošel. Poté mi ale naznačili, že se mnou nepočítají na vyšší funkci,“ říká Pospíšil. Když dostal při výročí okupace 21. srpna 1969 rozkaz zasáhnout proti demonstrujícím Brňanům, neposlechl. Rozhodl se z armády odejít. Celý život pak pracoval, až na malou přestávku, v pekárně v ulici Cejl.
Dnes je v důchodu a žije na sídlišti na okraji Brna.
